Od strachu ke svobodě

Připomínáme si v těchto dnech události listopadu 1989. Jsem vděčný, že jsem tu zásadní proměnu společenských poměrů mohl osobně prožít. V totalitním režimu jsem prožil 16 let a jsem rád, že si tu atmosféru pamatuji.

Od mateřské školky byla potírána každá originalita, kreativita a samostatnost. Hráli jsme si, jak nám někdo naplánoval, kreslili jsme všichni stejné Aurory a továrny u příležitosti komunistických svátků, nosili stejné cvičební úbory atd. Soudružské komise schvalovaly texty písní a divadelních her, bez hlavičky a dohledu některé z oficiálních organizací nebylo možné uspořádat vůbec nic, podnikavost byla trestána. Podobně režim rozhodoval, kdo smí studovat na jaké škole. Ne podle schopností, ale podle politické spolehlivosti rodičů. A režim se udržoval naháněním strachu všem, kdo ho nepodporovali. O to úžasnější byla porevoluční svoboda, ve které se každý mohl pustit, do čeho chtěl, rozvinout svoje nadání podle svého, organizovat, co mu připadalo smysluplné.

Podobný rozdíl ukazuje i úvodní úryvek evangelia o služebnících, kterým Pán svěřil své hřivny. Dva je nápaditě a podnikavě použili, jeden ze strachu zakopal. První dva Pán pochválil ani ne kvůli výdělku, ale kvůli tomu, že hřivny věrně spravovali a využili.

Bůh každému z nás něco svěřil. Od našich schopností, přes zvláštní talent, dary Ducha svatého až k pokladu víry a poznání Pána Ježíše. Touží po tom, abychom je odvážně, nápaditě a originálně ve svém životě používali. On není totalitní vládce, který nás chce udržovat v atmosféře strachu. On nám otvírá obrovský prostor svobody, aby jeho dary mohly přinést užitek.

Není mé smýšlení pořád trochu totalitní? Je církev, ve které žiji, prostorem pro svobodné a odvážné používání Božích darů? „Kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2.Kor 3,17)