„Hluchota a němota“ se občas týká každého z nás

Komunikovat s druhými lidmi se dá různými způsoby. Nezastupitelný je při tom jak sluch, tak i hlas. Nestačí, když druhého člověka pouze vidíme. Můžeme si o něm na základě prvotního dojmu udělat nějaký úsudek, ten ale nemusí být pravdivý. Teprve když ho slyšíme, když se s ním dáme do hovoru, můžeme druhého lépe poznat. Slovy projevujeme svůj vztah k druhému člověku.

Druhé  můžeme povzbuzovat nejen slovy, ale také nasloucháním.  Naslouchání je často důležitější než slova. Mnohdy druhý člověk nepotřebuje nic víc, než abychom s ním jen byli a naslouchali mu. Takové pobývání s ním a naslouchání je pro něho mnohdy cennější než třeba nějaká materiální pomoc nebo rady, byť dobře míněné.

Hluchota a němota tak nejsou jen nemoci fyzické. Možná jsme němí tak, že druhému neřekneme nic moc pozitivního, ani co pro nás znamená, ani že ho máme rádi  a že s námi může počítat. Nebo jsme pohrouženi do svého světa, že ani neslyšíme, že druhý je v nouzi a volá o pomoc. 

Naštěstí můžeme prosit Ježíše o uzdravení, aby nám otvíral naše uši a rozvazoval jazyk. Pro Boha i pro druhé lidi. Abychom druhým s láskou uměli sdělovat pravdu, co je v nich dobrého a jedinečného. A hlavně jim připomínat, že Bůh je dobrý.