7. 1. 2017, Pavel Semela | Sekce: Aktuální téma | Archiv

Bůh nepřišel, aby s někým zatočil

Toto praví Bůh: "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo." (Iz 42,1-4)

Jak se na to Bůh může dívat? Proč nezatočí s těmi, kdo jednají nespravedlivě, kdo druhým ubližují? Buď je mu to jedno, a o takového Boha nestojíme, nebo nic udělat nemůže, a pak ho nepotřebujeme.

Takové úvahy vyjadřují naši touhu po spravedlnosti. Někdo by ji přeci měl pevnou rukou zajistit! Máme ale pochopitelně na mysli ty velké nespravedlnosti, které druhým ubližují moc. Naše malé nespravedlnosti a ublížení přehlížíme, ty se tak nějak nepočítají, ty považujeme jen za takové drobné nedokonalosti. Anebo si naopak připadáme tak nalomení, slabí, skomírající, že se bojíme, že Bůh zatípne i nás.

O Vánocích jsme slavili, že se Bůh rozhodl odpovědět, že s tím přišel něco udělat. Naštěstí má jinou představu o řešení. Bůh neposílá svého služebníka, aby s někým zatočil, aby dorazil zlomené a zamáčkl slabé a zatípl skomírající. Přichází je naopak podepřít, uzdravit, přivést k životu. Chce rozdmýchat každou jiskřičku spravedlnosti a pokoje v našich srdcích.

Nemusíme se ho bát, ale ani pokrytecky zlehčovat vlastní nespravedlnost.
Jeho ruka je silná, ale ne tvrdá, je vedena soucitem, a ne hněvem.
Můžu odložit svoje představy
a otevřít se jeho řešení,
jemu samotnému.

Tip: Zobrazujte si téma týdne na vašem webu

Autor: Pavel Semela