Bůh může a chce vstupovat i tam, kde nevidíme východisko

Ježíš se setkává s ženou, která si podle židovského Zákona zaslouží smrt. Příběh nám odkrývá opět jeden z obrazů Boží lásky: setkání s Bohem v lidské bídě není ponižující. Bůh není naivní a hloubku naší bídy zná.  Zároveň ji však nebagatelizuje. Ale přestože o ní ví, je pokaždé jeho první touhou obnovit naši důstojnost.  Zachránit každého.  On nepřišel soudit a odsuzovat, ale člověka z  jeho bídy zachraňovat.

Ví o všem, co si neseme,  co bychom se před druhými styděli přiznat. Ví i to, co před ním samotným zametáme pod koberec. Ví o všem, s čím si nevíme  rady. Ale narozdíl od nás ví nejlépe i co s tím.

Žijeme ve válce i v osobních konfliktech. Máme sevřené srdce, můžeme ztrácet naději. Zdá se nám, že na některé věci už nemáme sílu: náročné vztahy, nečekané či vleklé problémy,  zranění, možná osamocení.  A teď navíc ještě strach a obavy z budoucnosti. V mnohém nevidíme východiska.

Avšak pokaždé, když se setkáme pravdivě s Bohem, je jeho odpovědí ujištění o jeho věrné, trvající lásce. Tak jako ženě v evangeliu,  nám nabízí své přijetí, odpuštění, pokoj.  Jeho láska nás tak uschopňuje pokaždé nově vykročit a aktivně naplňovat svou nejasnou budoucnost také naším milosrdenstvím.

Ve světě máme mnoho soužení. Ježíš ale říká:  "Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ J16,33 

Nemějme obavy odkrýt před Ježíšem vše, co je v nás zamrzlé, odumřelé, co nás zevnitř ničí, co nedáváme, co okolo nás staví zdi a bere naději. Pokud svolíme, Ježíš se toho může dotýkat a vracet naději, abychom mohli vykročit dál. Pokaždé nám tak znovu otevírá bránu do svého království, které není "říší z pohádek". Je reálné. A i když nepřišlo ještě v plnosti, díky jeho lásce mezi námi ho můžeme zakoušet už nyní, ať se děje cokoli. Rozhodnutí je na každém z nás.