Přirozená reakce - útěk

Jak pracují obranné mechanismy

z knihy V půli cesty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Před krizí středního věku lze utéct trojím způsobem. Zaprvé tím, že se člověk brání ponořit sám do sebe. Nepostaví se tváří v tvář nepokoji ve svém srdci, nýbrž jej přenáší navenek; chce netrpělivě vylepšit všechno na jiných lidech, strukturách a institucích.

Přivede-li Bůh člověka do nepokoje, převrátí-li jeho dům, přijde-li se světlem své lásky a "dotkne-li se jím člověka, stává se, že ten setrvává na svém místě a od hlubiny své duše se odvrací /…/

Svou nespokojenost se sebou přenáší navenek a vnějšími reformami si uzavírá přístup do hlubiny vlastní duše. Je tak silně zaměstnán a zaneprázdněn změnami a vylepšováním ve svém okolí, že vůbec nepostřehne, že jeho nitro nedrží s vnějšími reformami krok. Boj navenek ho zprošťuje závazku boje se sebou samým.

Druhý typ útěku spočívá ve lpění na vnějškové náboženské praxi. Dotyčný tedy nepřenáší své problémy na jiné lidi, nýbrž zůstává sám u sebe. Na svých vnějších projevech lpí ovšem dále. Od nutnosti vypořádat se vnitřně sám se sebou utíká k vnějším činnostem. Místo aby naslouchal svému nitru a hleděl si skrytých "vnitřních stezek", chce zůstat na "širokých cestách"/…/

Třetí způsob útěku tkví v tom, že dotyčný přenáší ve stále nových podobách svůj vnitřní neklid navenek. Vnitřní bezradnost ho žene od jedné náboženské formy k druhé /…/

Takoví jedinci stále znovu očekávají, že jejich vnitřní krizi vyřeší vnější forma. Staré formy házejí přes palubu a hledají nové /…/

Nekonfrontují se s vlastním nepokojem a nevydrží naslouchat Božímu hlasu, který je chce právě skrze jejich soužení přivést do hlubiny jejich duše. Místo aby se změnili vnitřně, podrobují se vnějškovým změnám /…/

Reagovat útěkem je pochopitelné. Jen málokteří totiž tuší něco o pozitivní funkci krize středního věku. Většina se cítí znejistěna a reaguje po svém, mnohdy bezmyšlenkovitě.

Proto je důležité vědět, že duchovní život charakterizují etapy. Každá hraje svou roli. Střední věk je rozhodujícím obdobím na cestě k Bohu i na cestě vlastní seberealizace.

Je to bolestný stupínek, a proto jej mnozí nechtějí přijmout a reagují obranným mechanismem útěkem. Neúnavná činorodost, která je pro mnohé tomto věku charakteristická, často znamená nevědomý útěk z vnitřní krize. Jelikož se většina lidí ocitá v krizi osamocena, nenachází jinou možnou reakci.