Nevysvětlitelná změna?

Jako ve vyhnanství

z knihy V půli cesty , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ti, kteří vedli po léta náboženský život, propadají mezi čtyřicátým a padesátým rokem života duchovní krizi. Vše, co doposud praktikovali - meditace, osobní a společnou modlitbu, pobožnosti - se podle nich stává náhle jalovým. Už se jim to nelíbí, cítí prázdnotu, vyčerpání a nespokojenost.

"Svaté myšlenky a pobožné obrazy, radost a jásot (iubilatio), úplně vše, co mu kdy Bůh daroval, zdá se člověku teď nevýznamné. Cítí se odevšad vyhnán, takže se mu již nic nezamlouvá a nechce u ničeho setrvat; už to nemá rád - a toho, po čem touží, se mu nedostává. Proto se zmítá ve velké bolesti a tísni, jakoby mezi dvěma protiklady" (J. Tauler).

Problém tkví v tom, že člověk již nemůže nic změnit na své náboženské praxi, na kterou si zvykl, ale zároveň neví, co by podle něho bylo dobré. To, na co byl zvyklý, je mu odebráno, ale to nové ještě nemá.

Vzniká nebezpečí, že spolu s tradiční náboženskou praxí opustí i samu víru, nenalezne-li cestu, jak by se přiblížil Bohu. Zakouší, jak všechny jeho duchovní snahy, ze kterých do té doby čerpal sílu, ztroskotávají. Opora ve vnějších formách mu byla odňata, a on se ocitá v nebezpečí, že se v rozčarování odvrátí od Boha.

A přece je krize dílem Boží lásky. Bůh sám přivádí člověka do krize, do nesnází - a má pro to svůj důvod: chce ho přiblížit pravdě, přivést ho do hlubiny jeho duše.

Johann Tauler užívá obrazu domu, který Bůh převrací vzhůru nohama, aby nalezl drachmu hlubinu duše: "Když člověk přichází do svého domu, aby tam hledal Boha, všechno v něm převrací. Následně ho hledá Bůh a znovu vše v domě obrací vzhůru nohama jako ten, kdo cosi hledá: jednu věc odhazuje sem a druhou tam, dokud nenalezne, co hledal."

Zničení dosavadního pořádku v domě pomáhá člověku odkrývat hlubinu jeho duše, a tím přispívá k jeho duchovnímu zrání více než jakýmkoli činem.