Poslušnost je odpovědí na lásku

z knihy Maminky, které milují příliš , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Milovat děti nestačí. Je nutné, aby si děti rodičovskou lásku uvědomovaly a aby se na ni už odmalička učily odpovídat tím, že „dají něco ze sebe“. Pokud se to nenaučí, budou si náklonnost a uznání stále dětinsky nárokovat jako samozřejmost a budou přesvědčeny, že mají právo dostat vše, po čem zatouží a co jim přináší uspokojení, aniž by to musely jakkoli oplatit. Oplácet dobré dobrým není samozřejmost, člověk se pro to vždy musí svobodně rozhodnout.

Svobodnou odpovědí na lásku, kterou dítě od rodičů dostává, je poslušnost, ctnost, která je dnes často znevažována. Když dítě ví, že je rodiče mají rádi, snadněji přijímá rodičovskou autoritu. Když žáci vědí, že učitel má upřímný zájem, aby prospívali, snadněji vyhoví jeho požadavkům.

Poslušnost, která je odpovědí na něčí lásku, vytváří vztah, blízkost, spojenectví, sounáležitost. Na rozdíl od podrobenosti se poslušnost nerodí ze strachu, ale z důvěry v lásku druhého člověka. Zkušenost s láskou umožňuje odpovědět na ni vstřícně a s touhou se poučit.

Opovrhování autoritami („Proč bych měl dělat to, co mi říkáš?“ „Kdo ti dal právo něco ode mě požadovat?“) je možná dnes tak časté právě proto, že lidem chybí zkušenost s autoritou, která je podložena láskou.
(…)

Aby děti lidsky dozrály, musíme od nich jako rodiče vyžadovat jejich lásku. Je naprosto správné, když se rodiče nesmíří s tím, že je děti berou jen jako poskytovatele bezplatných služeb, že pro ně existují jen tehdy, když děti zrovna něco potřebují, nebo že je děti přehlížejí a myslí jen na sebe. Je rozumné, když čtyřka dětem neprojde jen tak a když po nich chceme i něco víc než sem tam pusu.

Je správné žádat po dětech, aby nás měly úměrně svému věku a povahovému založení rády a aby postupně přebíraly za vzájemný vztah zodpovědnost. Je správné chtít po nich, aby nás respektovaly, aby si uvědomovaly, že naše energie, čas, peníze a vstřícnost mají jisté meze, a aby nám pomáhaly, když je třeba.

Mnoho mladých lidí chvályhodně usiluje o záchranu planety země nebo posledních antarktických tučňáků, ale vůbec je nenapadne pomoci s nádobím mamince, kterou naprosté vyčerpání ohrožuje zrovna tak. Copak je v pořádku, když děti začnou mýt nádobí teprve tehdy, když maminka vážně onemocní?

Když maminku bolí hlava, měly by děti ztlumit zvuk přehrávače úplně samozřejmě, a když je unavená, neměl by nikdo v rodině předstírat, že si toho vůbec nevšiml. K tomu je však nutné, aby rodič dokázal dítěti říct: „Dej mi víc, než mi dáváš doposud.“