Poprava za městem - na místě nazývaném Golgota, Calvaria, či Lebka...

Pohoršení kříže

z knihy Po stopách Ježíšových , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Kde se nacházelo místo zvané "Golgota" nebo také nazývané Calvaria, či Lebka?

Podle římského a židovského práva se popravy směly vykonávat jen za městem.

Ze stručných zmínek u evangelistů Lukáše a Jana vyplývá, že tato právní zvyklost byla dodržena asi i při popravě Ježíšově. Lukáš říká o zmíněném Šimonovi z Kyrény, kterého přinutili nést Ježíšův kříž, že šel právě z pole (L 23,26). Z toho lze tedy usoudit, že cesta na popraviště vedla ven z města. Jan potvrzuje tuto domněnku stručnou poznámkou, že nápis na kříži četlo mnoho Židů, "neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města" (J 19,20). Tento fakt je ještě potvrzen svědectvím z doby apoštolské, v novozákonním listě Židům: "Ježíš trpěl venku za branou" (Žd 13,12).

Z místopisných poměrů lze soudit, že popraviště se nacházelo na předsunuté terase nízkého pahorku, který se zvedal v severozápadním směru.

Při stavbě chrámu Božího hrobu bylo místo ukřižování uvolněno od skalnatého okolí a čnělo volně vzhůru. Podle starých poutních zpráv byl „monticulus Golgothae" (pahorek Golgoty) holá skála vyšší než člověk, v níž byla trhlina, k níž se vystupovalo po schodech.

Nahoře stál mohutný kříž zdobený zlatem a drahokamy. Celá skála – nebo jen kříž - byla pravděpodobně zastřešena baldachýnem. Při úpatí skály stál oltář, kolem něhož bylo stříbrné zábradlí. Golgota tak stála ve vnitřním atriu, v jeho jihovýchodním rohu.

„Monticulus Golgothae" je zpodoben na apsidové mozaice v kostele Santa Pudentiana v Římě (obrázek). Ačkoli nejvelkolepější mozaika v římských kostelích je dnes již jen zlomkem práce z konce 4. století -mozaika byla zmenšena při restauračních pracích provedených ve 12. a 16. století -, jsou ty části obrazu, jež jsou pro nás důležité, tj. architektonické pozadí s golgotskou skalou uprostřed a konstantinovskou anastasis po levé straně, z velké části v původním stavu. Na zvýšeném trůnu sedí Kristus ve zlatém šatě jako učitel pravdy.

Novodobé určování skutečného místa ukřižování a Božího hrobu však bylo velice složité. Vinu na tom má především popis Jeruzaléma u Josepha Flavia. Přesná analýza jeho údajů vedla k paradoxnímu výsledku, že korunní svědek Jeruzaléma ze století Ježíšova naprosto postrádal pochopení pro historický vývoj města.

Ukřižování jako trest smrti židovská justice neznala. Když se hasmonejský král Alexander Jannaios (103-67 př. Kr.) mstil svým politickým odpůrcům a dal je strašlivým způsobem ukřižovat - podle Josepha Flavia to bylo asi osm set Židů (Žid. starož. XIII,14,2) -, poznamenává autor jednoho komentáře k proroku Nahumovi napsaného v Kumránu: "Pověsil muže zaživa, což .se předtím v Izraeli nikdy nestalo" (4QpNah).

Židovské trestní právo obsahovalo čtyři druhy poprav: ukamenování, upálení, stětí a zardoušení (Sanh. 7,1). Židé však měli starý zvyk, že ukamenovaného rouhače ještě pověsili mrtvého na kříž na znamení, že je zlořečený i Bohem. Ve Starém zákoně je psáno: "Ten, kdo , je po věšen [na kůlu], je zlořečený Bohem" (Dt 21,23).

Tuto náboženskou představu musíme mít na zřeteli, abychom pochopili, proč se velekněží tak horlivě dožadovali ukřižování právě pro Ježíše. Nazorejský neměl být jen usmrcen, na jeho jméně mělo po všechny časy lpět Boží prokletí.

Když dnes vidíme nějaký kříž, nepociťujeme už nic z pohoršení, které kdysi doléhalo na židokřesťany, když se hlásili k Ukřižovanému.