Cesta na popraviště

a Šimon z Kyrény

z knihy Po stopách Ježíšových , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Evangelisté nazývají místo, kde byl Ježíš odsouzen, výslovně "prétorium". V českém ekumenickém překladu: "místodržitelský dvůr" u Marka (15,16), "místodržitelství" u Matouše (27,27) a "místodržitelský palác" u Jana (18,28.33; 19,9), což může v souvislostech znamenat pouze úřední sídlo římského prokurátora.

Cesta od prétoria na popraviště se nazývá "Via dolorosa" (bolestná, křížová cesta). Je dnes v Jeruzalémě označena čtrnácti zastaveními. Devět z nich pochází ze zpráv evangelistů. Trojí pád Ježíšův, jeho setkání s matkou a potní rouška Veroničina mají svůj původ v tradicích rozličného stáří.

Přesto nemáme důvod klást za tyto události svůj kritický otazník. Jak realisticky se všechno odehrávalo, ukazuje evangelní zpráva o Ježíšově setkání s plačícími jeruzalémskými ženami. Nazorejský nebyl v Jeruzalémě nikým neznámým.

Když ženy viděly, jak se zakrvácený a zohavený Ježíš potácí pod křížem ulicí, pojal je soucit. Se slzami v očích šly za ním.

"Ježíš se k nim obrátil a řekl: ,Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily! Tehdy řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: přikryjte nás! Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co .se stane se suchým?`" (L 23,28-31).

Zprávy evangelistů líčí události po Ježíšově odsouzení takto: Vojáci svlékli odsouzenému červený vojenský plášť a vrátili mu jeho šaty. O sejmutí trnové koruny v evangeliích nic není, proto se také už v rané době objevil názor, že Ježíš byl ukřižován s trnovou korunou na hlavě. Tyto výsměšné insignie - purpurový plášť, žezlo a korunu - měl však pravděpodobně jen během zesměšňování a odsouzení. Nato vedli Ježíše středem města na popraviště; bylo to během dvanácti hodin již popáté.

Popravčí četa se skládala z římského setníka a čtyř legionářů. Bylo zvykem vést těžkého zločince jako odstrašující příklad těmi nejživějšími ulicemi města. Přitom si musel odsouzený sám nést svůj kříž, obvykle však jen příčné břevno, protože kolmý kůl byl již většinou na popravišti zaražen pevně do země.

Strázně posledních hodin, zatčení, dlouhé výslechy a bičování vysílily Ježíše do té míry, že se setník musel obávat, zda vůbec splní rozkaz. Vojáci tedy přinutili jednoho muže, který právě přicházel z pole naproti zástupu, aby Nazorejskému nesl kříž. Marek nám udává jeho osobní údaje: "Přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova" (Mk 15,21). Nepodstatná poznámka! Překvapující nález v Jeruzalémě na ni však po devatenácti stech letech obrátil pozornost. Roku 1942 objevil židovský vědec prof. Sukenik, jehož jméno se stalo známé v souvislosti s kumránskými rukopisnými svitky, hrobku v Kidrónském úvalu, na východ od Jeruzaléma. Tato rodinná hrobka, která obsahovala devět "ossuarií" (schránek s tělesnými pozůstatky), patřila jedné rodině z Kyrény, kraje v severní Africe. Jedna z těchto schránek obsahovala tělesné pozůstatky Alexandra, syna Šimona z Kyrény".