Podivná láska

Transcendentní ironie

z knihy Návrat Jaroslava Durycha , vydal(o): TRINITAS

Durych se světa ujímá; je k němu něžný a samaritánsky milosrdný, otcovský starostlivý. Durych svět prosvětluje, očišťuje, zachraňuje ve jménu Boha živého a ve znamení jeho milosti. Jeho "transcendentní ironie" se jeví jako nutný blasfemický doplněk tvrdé víry.

Jeví se, ale ve své podstatě není ničím jiným než soucitnou láskou. "Ve chvílích - píše Durych -, kdy se duši jeví účel žití jen jako příprava na smrt a oslava smrti a sláva všech věcí jen v jejich významu, jehož dosahují, když sama se jich zřekne, když je obětuje či když vidí jejich zánik a zmar, když již se jí zdá, že její život se stal definitivním rytmem čekání a trpělivosti, střídají se na průmětně smyslů nejpodivnější obrazy světa transcendentního i světa časného, vyčarované do děsivých i mámivých grotesek i extází, dle toho, kterými optickými body procházely záblesky abstraktních i konkrétních světel. Nejtěžší stesk i němý hlad, soucit s unaveným a přetíženým časem i soucit se Stvořitelem, opovržení sebou i stesk z Boha, závrať víry i její útlak se střídají za doprovodu živého i položivého, plápolajícího i hasnoucího víru smyslů." (Gotická růže, s. 37)

Pokušení netrpělivosti s dějinami a se světem se projevuje v prostoru básníkovy
duše jako únava z časné krásy a jako strach o Boha. "Přicházejí chvíle - říká Durych -, kdy všecka krása světa žene se do očí jako žhavý a bodavý prach, smetený větrem ze všech koutů ulic, a umdlené oči se přivírají, ale nemohou se zavříti, poněvadž se mohou zavříti jen ve smrti.

A v této únavě, příliš bolestné, než aby se mohla ohlušiti lhostejností, zdá se všechna nádhera života jen obtížným smetím, způsobilým jen k tomu, aby způsobilo zánět očí a tupé znění v uších, smetím tak marným a mrtvolným, že jest líto země, která to nosí, a hvězdných soustav, které na to svítí, a všeho od počátku až do konce." (Gotická růže, s. 38)

Schopnost litovat křehkého, bezmocného a poníženého světa, jeho pošpiněné krásy a jeho kruté smrtelnosti není ničím jiným než jednou z tváří lásky. Jí Durych vzdoruje přetlaku beznaděje a jí vítězí nad pomatením a zoufalstvím. Pociťuje soustrast nejen se smrtelným a raněným světem, ale i se samým Bohem za to, že svět stvořil a že pro něj udržuje čas a schovává věčnost. Durych jde až na nejzazší mez lidských možností, když popisuje úzkost a strach duše o Boha.