Boží duha

Hledáš vidění krásy

z knihy Návrat Jaroslava Durycha , vydal(o): TRINITAS

"Všude - píše Durych - velebně vládlo mrtvé ticho, všude seděla smrt, každý dům se podobal hrobce, všecko zíralo do věčnosti. Lesy, které se mi kdysi zdávaly tak cudné a vznešené a krásné, ach, kterak pak by se byly mohly teď měřit s cudností, vznešeností a krásou tohoto nevýslovného mlčení zkázy a smrti!" (s. 11)

Vše se propadalo a proměňovalo v hrobní prostor. "Hroby tvorů i krajin. Hroby hříchů i utrpení. Hroby oblak a hor. Hroby hrobů." (s. 27) "A viděl jsem nebe. Bylo vznešené, ale strašlivé jako obraz dohořívajících mrtvol. A viděl jsem hory, podobné sopkám nebo osaměle stojícím průčelním zdím pobořených chrámů či osiřelým oltářům a trůnům. A viděl jsem úval, pohřížený ve fialovém stínu a v úžasném, nepochopitelném tichu." (s. 21)

Nicota zjevuje bytí, tmu, světlo, smrt, život; v nehybném tichu zaslechneme nekonečně jemný hlas pradávného žalu a odvěké touhy duše, a porozumíme čarovným znamením nesmrtelné naděje, která ukazuje stezku vpřed a vzhůru skrze bloudící strašidelnou zkázu; v nakloněném světle zapadajícího slunce a v zešeřených, hasnoucích barvách zachytneme osudový obraz, kterým se rozpomeneme - jako Durychův poutník - na líbezný třpyt jejích šatů, na kouzelnou lehkost jejího gesta, na spanilé sehnutí její hlavy, na to "jak stála, když shlížela, přidržujíc se zlatých bran Boží duhy, do... (našich) chlapeckých snů?" (s. 14)

Neodoláme naléhavému a neústupnému hlasu vycházejícímu z nejhlubších propastí naší bytosti a odpovídajícímu na všechny poutníkovy rozpačité a zmatené dotazy a chorobné pochyby o smyslu cesty a hledání: "Jen si pospěš a nezastavuj se!" "Hledáš vidění krásy, hledáš vidění nesmrtelnosti, hledáš vidění slávy... Jen jdi! Jen se dívej dolů, nahoru!"