Pátral jsem po volné ploše k přistání na úplném parkovišti balvanů o velikosti automobilů

Tohle byl vrcholný okamžik, nejvytouženější sen každého pilota

z knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia

Tohle byl vrcholný okamžik, nejvytouženější sen každého pilota, neboť jsem neletěl s obyčejným letadlem, ale s kosmickou lodí, něčím nesrovnatelně složitějším, lodí, pro kterou tenhle první let zůstane také jediným. Jen pět dalších lidských bytostí dosud mohlo vykonat něco takového. Neexistovaly žádné cvičné starty a přistání s Lunárním modulem a simulátory nebo vrtulníky mohly charakteristiky takového letu přiblížit jen částečně. Veškerá běžná srovnání byla tatam a za tím tenkým oknem zářilo silnější sluneční světlo a rýsovaly se nesmírně dlouhé a hluboké stíny. Neexistence barev v sobě měla cosi naprosto děsivého. Při klesání k povrchu cizího vesmírného tělesa jsem nyní pronikl do přízračné zóny, vstoupil jsem do jiné dimenze. Vedl jsem loď nad nepozemskou krajinou, neměl jsem právo na jakoukoli chybu a cítil jsem pozornost celého světa.

„Sto metrů, pět metrů za sekundu,“ hlásil Jack. „Trošku vysoko.“

Temný povrch údolí přímo pod námi kontrastoval s jasně zářícími masivy. Uprostřed mého okna trůnila Země jako vymalovaná a hlásila se o mou pozornost. Zbývajících šedesát metrů nad terénem jsme vstoupili do zóny smrti. Pokud by pod touto úrovní z jakéhokoli důvodu vysadil přistávací motor, uchopily by nás fyzikální veličiny síly a času, zřítili bychom se na povrch a roztříštili se dřív, než bychom se tomu buď já nebo počítač stačili jakkoli vzepřít. Nouzové tlačítko pro přerušení letu by nám tu bylo k ničemu.

„Dobrá, tři metry za sekundu, klesáme na šedesát metrů. Sestupujeme rychlostí jeden a půl. Jeden a půl metru za sekundu. Teď rychlost tři metry. Uprav bod H. Palivo v pořádku. Třicet metrů a rychlost tři. Připrav se na trochu prachu. Kousek dopředu, Gene.“

Pátral jsem po volné ploše na úplném parkovišti balvanů o velikosti automobilů a dělal jsem si starosti, aby výkonný motor lunárního modulu nevyvolal oblak černého prachu, jenž by mi zahalil výhled. Prachu se však zvedlo jen velmi omezené množství a mohl jsem tedy dál sledovat přistávací území. Teď když jsme byli tak těsně nad údolním dnem, vypadaly okolní masivy zatraceně mohutně! Na pravé straně se tyčil příkrý Severní masiv, dosahující výše osmi a půl Eiffelových věží, a rozervaná stěna Jižního masivu nalevo by se vyrovnala asi tak sedmi mrakodrapům Empire State Building naskládaným jeden na druhém.

Soustředěný Jack se držel svých odpočtů. „Přesuň se trochu dopředu. Třicet metrů. Trošku nasměrovat vpřed. Dvacet pět metrů, klesáme o jeden metr za sekundu. Začínáme trochu vířit prach. Jsme v osmnácti metrech, klesáme o šedesát centimetrů. Jen maličko prachu. Málo prachu, dvanáct metrů, klesáme o metr.“

Už jsme tam skoro byli. Ustálil jsem loď pro závěrečné sklouznutí, pod námi se zvedal temně šedý, skoro uhlově zbarvený prach, olizoval okna a bránil nám ve výhledu. „Připravme se na přistání.“

„Připraveni. Sedm a půl metru, klesání o nula šedesát,“ hlásil Jack napjatým hlasem. „Palivo vypadá dobře. Šest metrů, klesání nula šedesát. Tři metry...“

Z rozšířených zakončení noh modulu visela dolů drátěná čidla dlouhá dva a tři čtvrtě metru, a jakmile se první z nich dotklo povrchu, na mé přístrojové desce zazářilo modré světlo. Zastavil jsem motor. Poslední kousek jsme se zhoupli dolů s žuchnutím, jež trochu rozhoupalo žaludek, jednou jsme poskočili a znehybněli jsme v mírně nakloněné pozici v mělké prohlubni. Stanuli jsme pouhých šedesát metrů od přesného bodu vybraného za cíl před několika měsíci na Zemi.

Bylo 13.54 houstonského času, 11. prosince 1972, a od našeho startu z Floridy uplynuly čtyři dny, čtrnáct hodin, dvaadvacet minut a jedenáct sekund. Na chvilku jsem zůstal bez hnutí a pomalu jsem vydechl. Právě se mi podařilo jedno z nejměkčích přistání za celou mou kariéru.

Od okamžiku oddělení od lodi America jsem strávil více než dvě a půl hodiny nepolevující dynamickou činností ve vrcholném napětí, jež vyčerpala mé smysly, a teď se najednou všechno naráz zastavilo. V okamžení zavládlo ticho. Jack, stejně ohromený jako já, ze sebe nevypravil ani slovo. Žádná burácející raketa, žádné otřesy, žádný hluk. Nikde nezazpíval ptáček, odnikud sem nedoléhal psí štěkot ani zašumění větru – nic ze zvuků, jaké jsem ze svého života znal. Naprosto a dokonale mě obklopilo tak absolutní ticho a klid, že se je snažím pochopit ještě dnes. Jediným zvukem, jenž mi teď vyplňoval přilbu, byl můj namáhavý dech, a dokonce i takové nepatrné vyrušování se zdálo tak strašlivě pronikavé, že jsem přestal i dýchat. Pak už nezůstalo vůbec nic.

Konečně jsem prolomil pauzu. „Dobrá, Houstone, Challenger přistál!“ ohlásil jsem radostně a zvedl jsem otlačené ruce z řízení. „Ano, pánové, jsme tady.“