Sekce: Knihovna
Blížíme se k Měsíci
Vykonali jsme brzdný manévr, jímž se naše rychlost snížila o více než 3200 kilometrů za hodinuz knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia
10. prosince v 15.36 houstonského času jsme vklouzli za Měsíc a spojení se Zemí se přerušilo. Téměř přesně čtyři roky od chvíle, kdy Apollo 8 jako první těleso s lidskou posádkou začalo opisovat uzavřené křivky na oběžné dráze kolem Měsíce, dorazilo k němu i naše Apollo 17 s osmou a poslední posádkou, jež ho měla spatřit z oběžné dráhy.
Jedenáct minut před tímto prvním oběhem za odvrácenou stranou jsme zažehli raketový motor velitelské sekce a vykonali šestiapůlminutový brzdný manévr, jímž se naše rychlost snížila o více než 3200 kilometrů za hodinu. Tím jsme dovolili měsíční gravitaci, aby se nás pevně chopila a přidržela loď na eliptické oběžné dráze, jež se pohybovala v rozmezí od 97 do 314 kilometrů nad povrchem. Proběhlo to hladce, ale o tom jsme věděli jen my tři s Jackem a Ronem, neboť jsme teď prolétali zónou ticha. Na Zemi se ještě dalších dvaadvacet minut stupňovalo napětí, dokud jsme se znovu nevynořili nad přivrácenou stranou. „Je to v pohodě, Houstone,“ zavolal jsem, „můžete zase začít klidně dýchat.“
O čtyři hodiny později jsme spustili motor znovu a klesli jsme na ještě nižší oběžnou dráhu, nedosahující v nejvyšším bodě ani 110 kilometrů nad povrchem, jak jsem to již znal z Apolla 10. S Jackem jsme se vrátili do měsíčního modulu, provedli poslední ověřovací zkoušky a prohlásili Challenger za připravený k oddělení od velitelské lodi.
Ron své nůžky nenašel, zato Jack znovu našel řeč. Teď když jsme kroužili po oběžné dráze, spustil úplný slovní vodopád, hotovou Niagaru informací. Hovořil v rychlých dávkách vědeckých vyjádření, popisoval Eratosthenes, temné oblasti málo odrážející světlo v poli vyvrženin kolem impaktního kráteru Copernicus, centrální vrcholy jako Reinhold a Lansberg, nelineární charakteristiky paprskovitě se rozbíhajících čar, horskou oblast Marius, Oceanus Procellarum a nepravidelné obrysy Mare Marginis. Nezůstával u holých vět, jedním dechem ze sebe chrlil celé dlouhé odstavce, až z toho musela nešťastným zapisovatelkám v Houstonu naskakovat kopřivka, a to jsme ještě neudělali nic víc, než že jsme se zavěsili na měsíční oběžnou dráhu.
Odhodili jsme největší kryt objektivu na světě, víc než 75 kilogramů těžká vrata, jež chránila vědecké přístroje a kamery ve skladovacím prostoru na boku velitelského modulu. Tím se odhalila dvojice kamer a tři soupravy přístrojového vybavení za mnoho milionů dolarů, s nímž bude pracovat Ron při letu na vysoké oběžné dráze, až se s Jackem oddělíme. Data a obrázky, jež pořídí, poskytnou nové výsledky měření, umožní vyhotovit tepelnou mapu oblastí, nad nimiž bude přelétat, i vyslání radiových vln k povrchu, s jejichž pomocí bude možno určovat složení půdy až do hloubky více než 800 metrů a pátrat po vodě, trvale zamrzlé půdě nebo ledu. Voda na Měsíci by samozřejmě nesmírně zjednodušila zajištění provozu kosmické základny, jež by tu někdy v budoucnu mohla vzniknout.
Ze Země nás upozornili, že je čas k odpočinku, který by měl trvat téměř po čtyři celé oblety Měsíce, a připomněli nám, že nazítří před sebou máme perný den.
