Cesta mezi Zemí a Měsícem

Jídlo bylo důležitější než obdivování vyhlídky

z knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia

Byla sobota 9. prosince 1972 a už se nás pevně chopil Měsíc. Teď již byl vzdálen jen něco přes 60 000 kilometrů a přibližoval se každou chvilkou. S Jackem jsme vlezli do Challengeru (vesmírného modulu), abychom ho naposledy prověřili a ujistili se, zda je náš brouček připraven. Vyhlédl jsem z něj ven trojúhelníkovými okny, ale Měsíc jsem stále neviděl – neumožňoval mi to úhel, pod nímž jsme se k němu přibližovali. Hladce jsme klouzali oceánem slunečního světla. Poznal jsem ten pocit již dříve za letu Apolla 10 a cítil jsem se jistě jako na známém území. Ale také mě napadalo pár zneklidňujících myšlenek, protože jsem věděl, co nás čeká. Už jsme byli blízko.

Pak Slunce pojednou zmizelo a obklopil nás měsíční stín. V tom bleskovém okamžiku, kdy se světlo vytratilo, začala naše kosmická loď – zázračný výtvor kosmického programu, u něhož byla bezpečnost na prvořadém místě – působit křehkým a zranitelným dojmem. Vzpomněl jsem si, že zlatá vnější vrstva Challengeru má tloušťku pouhé setiny milimetru, jen o málo větší než u listu papíru. Měsíc se roztahoval blíž a blíž. Už jsem ho úplně cítil. Asi hodinu jsme zůstávali téměř potichu a proplouvali jsme naprostou temnotou.

A pak, v letovém čase tři dny dvanáct hodin šest minut a jedenatřicet sekund jsme náhle překročili hranici stínu a světla, znovu jsme vyrazili do jasné sluneční záře – a konečně tu byl, stále sice ještě asi 16 000 kilometrů od nás, ale nyní už úplně zakrýval celý náš vesmír. Slunce viselo nízko nad měsíčním horizontem a oslňovalo mě rovnou do očí, všechen ostatní prostor vyplňoval Měsíc.

Dívat se na Měsíc z naší nynější vyhlídky bylo něco docela jiného, než pozorovat ho na dálku ze Země. Teď z něj byl skutečný obr. Ten výjev patřil spíše do vědecko-fantastického filmu, ani naše stimulátory neměly šanci napodobit realitu této chvíle. Hnali jsme se k němu rychleji a rychleji, a čím jsme byli blíže, tím se dále zvětšoval. Zmocnil se mě slabý pocit závrati, jako bych padal dolů k měsíčnímu povrchu nějakou šachtou, a měl jsem pocit, že se zakrátko rozplácnu dole v některém z kráterů.

Domníval jsem se, že jsem na náš přílet připraven, že vím, co mohu čekat, vždyť už jsem tady byl, ale kdepak. Dynamika času a prostoru se odvíjela nesmírně rychle a můj mozek měl sotva čas zaznamenat jeden pocit a už se do něj hrnul další, ještě více ohromující vjem. Jako kdyby na podlahu prudce padal celý rozhozený balíček mihotajících se karet a já se v něm pokoušel rozpoznat jednotlivé listy.

I Jack byl naprosto ohromený už jen tou neskutečnou velikostí zemského satelitu, jehož studiu zasvětil celý profesní život. Jack si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit takový pohled a nakrátko docela ztratil řeč. Vysoké štíty a vrchy osvětlovalo Slunce, před námi se vynořovaly okraje obrovitých kráterů a povrchové podrobnosti, koupající se ve zlaté záři nebo ukryté v hlubokém stínu.

Teď už jsme byli pouhých 4200 kilometrů od Měsíce a blížili jsme se k němu jako netopýr z temnot. Nyní jsme se pokoušeli navléknout nitku naší dráhy do měsíční orbitální jehly, což znamenalo trefit se do imaginárního terče necelých 97 kilometrů nad měsíčním povrchem. Podíval jsem se dalekohledem a páni! – shlížel jsem přímo do nitra několika kráterů. Vysoké hřbety pohoří uplývaly za obzor jako oceánské vlny. „Mám takový pocit, jako by nás někdo pozoroval, jak tu manévrujeme lodí a letíme nad měsíčním povrchem,“ poznamenal jsem, naplněn posvátným obdivem k majestátnosti Měsíce.

Zatímco Jack seděl mlčky jako očarován a já jsem rovněž zíral v obdivu na odvíjející se detaily tohoto mimořádného nebeského tělesa, Ron podobné extázi tolik nepodlehl. Pozorování Měsíce střídal s šátráním po vnitřku lodi, včera se mu totiž někde ztratily nůžky. „Jestli si, chlapi, odvezete všechny nůžky s sebou, nevím, nevím, jak se tu budu krmit,“ vzdychl. Ron měl své priority jasně seřazené. Dlabanec byl důležitější než obdivování vyhlídky.