Oblékli jsme si skafandry

Manželka s dcerou zašly na ranní bohoslužbu

z knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia

Vzbudily nás tóny písně „Město New Orleans“. My s Jackem jsme si 11. prosince 1972 v 8.50 texaského času přelezli do měsíčného modulu - Challengeru, oblékli jsme si skafandry, uzavřeli je a zaklapli příslušné západky, připevnili si přilby a navlékli rukavice. Mnoho věcí, které jsme potřebovali k přistání na měsíčním povrchu, bylo směstnáno uvnitř lodi a k vnějším plochám Challengeru se ještě tiskl složený Rover a další věci příliš velké na to, aby se mohly vejít do kabiny. Uvnitř to vypadalo jako bizarní malá komůrka a zvenčí jako korba nějakého farmářského náklaďáku.

Když bylo všechno připraveno, v 11.21 jsme se oddělili. „Takže, Houstone, tady je America,“ vysílal radiem Ron. „Už se tady vznášíme volně. Challenger vypadá opravdu báječně.“

„Kontrolní prověrky ukončeny,“ hlásil jsem.

Ve 12.41 už obě malá vesmírná plavidla, tak vzdálená od domova, v tandemu obíhala kolem odvrácené strany Měsíce, a zatímco Ron manévroval s velitelským modulem na vyšší oběžnou dráhu, my jsme se vydali opačným směrem a klesli na dráhu nižší o 13 kilometrů. Když nám pod nohama burácel raketový motor, znovu jsem si vybavil slova představitelů NASA o tom, že tenhle let od nás bude vyžadovat výkony na samé hranici možností. Žádný problém. Teď už jsem měl jenom naprosto přesně přistát v místech, kam dosud nevkročila lidská noha.

Doma v Texasu moje manželka Barbara s dcerou Tracy zašly na ranní bohoslužbu na Ellingtonově základně. Mše se zúčastnila i Ronova žena Jan a jejich dvě děti, Jaime a Jon. S blížícím se časem pro plánované přistání se pak všichni vrátili k nám domů. Během dlouhé cesty k Měsíci se ani jedna z obou rodin nemusela lepit na televizní obrazovku, protože zdrojem všeobecných informací o situaci pro ně zůstávaly periodické aktuální zprávy NASA. To znamenalo podstatnou změnu oproti dřívějším letům.

Nyní už ale nadešel čas pro velké představení a náš obývák byl naplněný přáteli, kteří k nám tuhle událost přišli sdílet k televizi. Když se Challenger vydal na svůj let k povrchu Měsíce, kukuřičné chlebíčky a fazole už u nás ukusovalo na pětadvacet lidí, Barbara a Tracy seděly na zemi, sledovaly naši konverzaci z reproduktorů a kontrolovaly minutu po minutě letový plán, který ležel rozložený na koberci. Vedle televizoru seděla moje matka. Dave Scott a Alan Bean, veteráni, kteří už měli procházku po Měsíci za sebou, byli připraveni zodpovídat jakékoli dotazy.