Milosrdenství chci

a ne oběť

z knihy Spiritualita zdola , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

V Ježíšově chování i hlásání se stále znovu setkáváme se spiritualitou zdola. Vědomě se obrací k celníkům a hříšníkům, protože cítí, že právě oni jsou otevření pro Boží lásku. Naproti tomu spravedliví krouží ve své honbě za dokonalostí často jen kolem sebe samých. Zatímco vůči hříšníkům a slabým vystupuje Ježíš milosrdně a mírně, je vůči farizeům břitký. Farizeové ztělesňují typickou spiritualitu shora. Mají své přednosti a chtějí se Bohu celým svým jednáním zalíbit. Jenomže jejich pozornosti uniká, že ve své snaze zachovávat všechna přikázání nemají vůbec na mysli Boha, nýbrž sebe. Myslí si, že jsou schopni vlastní silou splnit všechny příkazy Boží. Nejde jim ani tak o setkání s Bohem jako spíše o spravedlnost a splnění zákona. I když chtějí všechno pro Boha, přesto Boha nepotřebují. Pro ně je rozhodující souhrn těch norem a ideálů, které si sami vytyčili. Zaměřeni na přikázání zapomínají, co vlastně Bůh od člověka chce: „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Mt 9,13). Ježíš ukazuje, že nechce spiritualitu shora, nýbrž zdola, protože právě ta otvírá člověka pro Boha. Pro něho je otevřeno srdce zkroušené, srdce zraněné a zlomené. Celník poznává svůj hřích, ví, jak je to nemožné opět napravit spáchané bezpráví: bije se v prsa, prosí o smilování Boha - a je ospravedlněn (srov. Lk 18,9-14)…

V mnoha obrazech nám Ježíš ukazuje, že si volí právě to, co je slabé a chudé. Boháči, kteří to v životě dovedou, a mohou si sami splnit všechna přání, jsou ze svatební hostiny v království nebeském vyloučeni. Chudáci, mrzáci, chromí a slepí jsou naproti tomu zváni (srov. Lk 14,12nn). Hodující boháč, „ono Ego, které má všechno, co chce, a propadá za oběť pýše, přehnané představě o vlastní důležitosti“ (Sanford str. 161) končí v pekle. Chudák Lazar, reprezentant všeho, co je v nás ubohé a odstrčené, zraněné a urážené, hladové a žíznivé, přichází do nebe. Právě to, co je v nás ztracené a potlačené, přijímá Bůh (podobenství o ztracené ovci a marnotratném synu). Neboť kde člověk nic nemá, tam je otevřen pro dar milosti Boží. Ježíš velebí chudé, kteří lační a žízní po spravedlnosti, kteří truchlí, kteří nic nemohou budovat na sobě a na své vlastní síle, nýbrž jsou naprosto odkázáni na Boží milost. Oni jsou dědici království Božího, oni mají cit pro kralování Boží v srdci…

Klasickým výrazem spirituality zdola je starokřesťanský hymnus, citovaný Pavlem v listu k Filipanům: „Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,7-9). V sestupu do našeho lidství a ve výstupu nad všechna nebesa viděli prvotní křesťané podstatu vykoupení. Ve stále nových obrazech velebili Boží sestup k lidem, jeho ponížení k stavu otroka. V tom viděli výraz Božské lásky, která byla před Kristem nepředstavitelná. Sestup Krista, zmaření sebe samého (kenosis) postavilo na hlavu všechny naše představy o Bohu i o člověku. A on se současně stal vzorem našeho života: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5).