Pokora

a ctnost

z knihy Spiritualita zdola , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pokora není v první řadě ctností, nýbrž náboženským postojem, který spojuje člověka s Kristem. Augustin se dokonce odváží říci, že hřích s pokorou je lepší než ctnost bez pokory. Pokora mě otvírá pro Boha a právě hřích mě může přinutit ke kapitulaci. Nemohu za sebe ručit. Nemám žádnou záruku, že nebudu hřešit. Jsem zcela a naprosto odkázán na Boha…

Pokora je pro Benedikta následováním Krista, který sám sebe zmařil a byl roven nám lidem (srov. Flp 2,6). V pokoře vrůstáme do smýšlení Ježíšova, který nelpěl ani na sobě ani na svém božství, nýbrž sám sebe ponížil a stal se pokorným až k smrti. Pokora je církevním Otcům zároveň předpokladem kontemplace, spirituální cesty. Benedikt v ní vidí cvičení vedoucí do dokonalé lásky, ke sjednocení se s Bohem v kontemplaci. Tato dokonalá láska (caritas) se vyznačuje láskou ke Kristu (amore Christi = intimním osobním vztahem k němu) a rozkoší z ctnosti (dilectatione virtutum), přičemž Benedikt nechápe ctnost morálně, nýbrž vidí v ní sílu, kterou člověka obdaroval Bůh. Pokora tedy vede člověka k rozkoši z vlastní vitality, z vlastní síly, z vlastního života formovaného Božím Duchem. Cílem pokory tedy není humilitatio, pokoření člověka, nýbrž jeho povýšení, jeho proměna Duchem Božím, který člověka zcela a naprosto proniká, a jeho radost z této nové kvality vlastního života…

Farizej, který vsadí všechnu svou důvěru v sebe a do svého morálního výkonu, je Bohem ponížen, protože z Boha nepochopil nic. Užívá Boha k tomu, aby stouplo jeho vlastní sebehodnocení. Neslouží Bohu, nýbrž bůžku. Dříve než se plně oddá Bohu musí se nejprve zkonfrontovat se svou potřebností. Celník, který vsadí všechnu svou důvěru v Boha, který v pokoře poznává sám sebe, se vydává Božímu milosrdenství, a je proto Bohem napřímen a povýšen. Ví, že sám sebe nemůže udělat lepším, že za sebe nemůže ručit. Přesouvá celou svou důvěru na Boha. Jen On jej může napřímit a učinit z něho bytost opravdovou, správnou…