Máte rakovinu!

Období velké slabosti i vnitřního osvobození

z knihy Porozumět Božímu volání , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Není to dobré!“ „Máte rakovinu!“ oznámil mi lékař. Zavládlo dlouhé, tísnivé mlčení. Bylo mi, jako kdyby se všechno rozpadalo, jako kdyby mi byl kousek po kousku a bolestně rván z těla život. Byla mi vzata nejedna představa o Bohu i o člověku.

Ale právě za tuto zkušenost jsem velmi vděčný. Nyní totiž trochu chápu, jak je pro člověka nezbytné, aby se očistil, „vyprázdnil“. Osvobodil se kvůli tomu, aby se mohl přiblížit sobě, světu i Bohu v jeho velikosti. Teprve když se rozpadnou hlavní jistoty, objeví se prostor pro opravdovou křesťanskou víru. Nápadně často se setkáváme v Písmu svatém s výrokem, že Bůh vstupuje do pokorného a zlomeného ducha, do zkroušeného srdce (srov. Žl 34,19; 149,2; Iz 57,15; Magnificat, Mt 11,25; 1 Kor 1,28 atd.). V této oproštěnosti a oprošťování se ve mně mohl vzklíčit nový pokoj a vyrůst vnitřní svoboda. Boží jednání mě učinilo svobodnějším, osvobodilo mě o kousek víc pro přítomný okamžik, pro hloubku přítomnosti, pro Boha a člověka.

Následovalo období velké slabosti. Stále znovu jsem zakoušel pocit bezmoci, který byl zesilován bolestmi. Zároveň rostla – pomalu, ale jistě – síla, která stačila k tomu, abych ušel další krok. Všechno snést a být trpělivý, tak znělo přikázání daného okamžiku I když jsem byl navenek nečinný, vnímal jsem zároveň Boží působení. Zažíval jsem, jak mohu být ve svém „nicnedělání“ nástrojem pro druhé. Začalo mě těšit, když návštěvníci opouštěli náš pokoj v radostnější náladě, než s jakou do něj přišli. Bůh také díky tomu, jak jsem nemoc snášel, oslovoval druhé. S vděčností jsem vždy znovu myslel na větu apoštola Pavla: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,9).

Noci byly mnohdy dlouhé a ve dne hodiny ubíhaly pomalu. Často jsem zde ležel sám, a i když přišla návštěva nebo se v pokoji hovořilo, přece jsem ve svém zápasu zůstával osamělý. Zároveň mi však bylo darováno zcela nové společenství s Bohem a skrze Něj také se spolubratry mého řádu, mou rodinou, přáteli a lékaři.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Josef Maureder

Témata: nemoc krize pokoj utrpení rakovina

Související texty k tématu:

Povolání:
- Neboj se být sám sebou, aneb Orel a slepice
- Nejsme povoláni zachránit celý svět (Henri J.M.Nouwen)
- Bůh nemá v tomto světě jiné ruce než ty tvoje...
- Bůh má plán i s tebou
- Zabírají nám životní prostor nedůležité věci?
- Další texty k tématu povolání zde

Péče o nemocné a umírající:
- Není dobré, aby člověk umíral sám (Henri J. M. Nouwen)
- Malá příručka pastorační péče o nemocné (a umírající) (Aleš Opatrný)
- Další texty k tématu smrt a umírání naleznete zde

Krize, utrpení:

Dětem se předává neuvěřitelná nepravda Dětem vyrůstajícím v našem rozvinutém světě se předává neuvěřitelná nepravda - říká se jim, že většina lidí má naději prožít život až do konce bez utrpení, bez bolesti, bez temnoty.
Stopy v písku Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku...
Utrpení, krize - základní pohled Neplýtvejme příliš slovy o utrpení. Nevíme totiž co to utrpení je. Když jsem je doopravdy poznal já, dokázal jsem jenom plakat.
Další texty k tématu: krize, utrpení