Sekce: Knihovna

Lidské nitro

Lidský duch je „capax Dei“ - je schopen žít ve vztahu s Bohem

z knihy Zkrátka modlitba , vydal(o): naklapdatelství Paulínky

Každý máme svou vnější a vnitřní stránku. Vnějšek je to, co lze vidět, co o někom víme. To, co máme před očima. Co vědí spolužáci ve škole, kolegové v práci, blízcí doma a sousedé. Je to naše veřejné já, stránka, již ukazujeme druhým.

Ale pak existuje ještě naše nitro. To, co je lidským očím skryté. Případně to, co odhadnou jen ti, kteří nás dobře znají. Říše za vnější fasádou, hlubší vrstva za kulisami. A naše nitro je důležitější než vnějšek.

Ale co se to nachází v našem nitru? Skrývá se tam tajemství, které může skutečně všechno změnit: lidský duch.

A jen aby nedošlo k mýlce: tím duchem samozřejmě nemyslím žádný přízrak, ale něco, co mají jen lidé. V člověku je něco, co nelze redukovat na pouhou biologii. Člověk může například rozlišovat, zda je dobré nebo zlé, aby prosazoval svou vůli, člověk může něco označit za pravdivé nebo nepravdivé. A do třetice lidé vytvářejí umění, věší si ozdoby kolem krku, skládají hudbu a píšou básně.

Filozofové nazývají tyto tři vlastnosti dobrem, pravdou a krásou. Všichni lidé po nich touží, bez nich by byl náš život prázdný. I kdyby měl člověk dostatek jídla a peněz, bez nich by nepoznal naplněný a šťastný život. Nejsme pouhá hmota. A tady se už nacházíme mimo naše běžné uvažování. Příroda a evoluce totiž nedokážou vysvětlit, proč vůbec člověk takové věci hledá.

Jako křesťané jsme ale přesvědčeni, že je člověk hledá, protože byl stvořen k Božímu obrazu. Bůh sám je nejvyšší Dobro, Pravda a Krása, on je pramenem toho všeho. Proto jen On je naplněním veškerých lidských tužeb a hledání.

 

Jsi krásný.

Lidský duch je „capax Dei“, je schopen žít ve vztahu s Bohem, poznávat ho. Cože, poznávat Boha? To je vlastně něco neuvěřitelného! Nestvořeného, věčného, nekonečného BOHA? Ano, přesně tak! Vskutku jde o nesmírné tajemství…

A co víc: Ve tvém nitru se nachází místo, kde se s Bohem můžeš setkávat. K tomu mi nejvíc sedí obraz vnitřní zahrady (tak jako v biblickém příběhu o stvoření, kde Bůh vsazuje člověka do rajské zahrady):

„Hospodin Bůh vzal tedy člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a chránil.“ (Gn 2,15)

Bůh sám je pramenem dobra, pravdy a krásy.

Pod slovem zahrada si však člověk tehdejší doby nepředstavoval kousek pozemku zaplněný záhony brokolice, živým plotem z tújí a dětskou houpačkou, jak je tomu dnes. Zahrada byla něco jako luxusní park pro bohaté lidi. Překrásné místo. A co se tam dělo? Zkrátka setkávali se tam Bůh a člověk. A právě takové místo setkávání existuje i v našem srdci.

Problém je, že od časů Adama a Evy dějiny neprobíhaly zrovna skvěle… A bez Ježíše je tato zahrada v nás docela zpustlá a mrtvá. Proto ne každý, kdo se zaposlouchá do svého nitra, se hned setká s Bohem. A když se člověk upřímně zahledí do svého srdce, rozpozná, že zdaleka ne všechno je v pořádku. Tento „neřád“ nazývá Bible hříchem. Bůh je Bohem lásky a pravdy a všechno v nás, co není láska a pravda, nás od něho odděluje.

Pokud se člověk nachází ve svém přirozeném stavu, místo pro setkávání s Bohem jakoby u něj odumřelo. Pavel to popsal takto: „Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy“ (Ef 2,1). Jakmile však někdo Ježíše pozve, aby vstoupil do jeho srdce a odstranil z něj vše, co ho odděluje od Boha, když přitom upřímně lituje všeho, co je v jeho srdci zlého, a uvěří, že Ježíšova krev má moc smýt jeho hříchy, v tom nastane něco docela nového: zázrak vykoupení. Jeho vnitřní zahrada znovu rozkvete a zkrásní.

A zde je to nejhlubší tajemství: Ježíšova smrt na kříži nám nedává jen naději, že snad někdy dojdeme do nebe. Jeho krev nás očišťuje a činí nás opět krásnými před Bohem. Znamená to, že Bůh (!!!) se na tebe dívá s radostným úžasem, prohlašuje o tobě, že jsi krásný! Ano, v tom spočívá to úžasné tajemství. Je daleko mocnější než růžový dopis, který došel zmíněnému mladíkovi. Tento „odesílatel“ je totiž rozhodně důležitější. Když člověk ví, že je milován, mění se tím naprosto všechno. Život se rozzáří novým jasem. Člověku už tolik nezáleží na tom, co si myslí lidé. Je mu jedno, jak dobře nebo špatně vypadá navenek. Zná totiž tajemství, které mu už nikdo nemůže vzít.

A právě modlitba je cestou, jak toto tajemství pochopit a uchopit hlouběji, jak ho více vnímat a učit se z něho žít. A to pak mění všechno.

---