Trpělivost není pasivita ani ztracený čas. Někdy je to naopak to nejdůležitější, co se v nás může dít – prostor, kde se učíme důvěře a necháváme věci dozrát ve správný čas.
Čekat je těžké
Jedním z plodů křesťanské víry je schopnost čekat. Jenže právě to nám často dělá největší potíže. Čekání totiž odhaluje naši vnitřní nejistotu. Nutí nás přestat všechno řídit, kontrolovat a mít ve svých rukou. A to není příjemné. Raději něco neustále děláme – někdy až zběsile. Jindy naopak utíkáme do letargie či prokrastinace. V obou případech jako bychom chtěli mít věci pod kontrolou. Možná chceme i „pomáhat Bohu“, aby to zvládl.
Jenže život má svůj rytmus. Některé věci se nedají uspěchat. Tahat trávu ze země, aby rostla rychleji, nedává smysl. A přesto to často zkoušíme – ve vztazích, v práci i ve víře.
Čas proměňuje
Já osobně jsem s netrpělivostí zápasil dlouho. Dokončoval jsem věty druhým, vrhal se do nových projektů, tlačil věci dopředu. A zpětně vidím, jak mě Bůh někdy i bolestně učil zpomalit.
Postupně mi dochází, že čekání není prázdné místo. Je to proces. V Bibli je to i jakási nit, která se vine celým biblickým příběhem. Abrahám dostal zaslíbení, ale na jeho naplnění čekal roky – a když to nevydržel, vzal věci do svých rukou a nebylo to to pravé ořechové. Mojžíš musel po svém prvotním selhání dlouho zrát v ústraní. David na počátku svého působení prošel obdobím útěků a ztrát, než usedl na trůn. Také Chana se naučila čekat. Roky neplodnosti, nevyslyšených modliteb a posměšků, roky bolesti a zármutku ji proměnily v dobrou ženu a matku proroka Samuela, který následně proměnil celý národ. A také Ježíš – zrál třicet let skrytého života, než přišla jeho chvíle. Ani on nepřeskočil čas zrání nakonec i na poušti odolal ďáblovu pokušení projevit se dřív, než nastal Boží čas. Na konci tohoto čekání pak kráčel „v síle Ducha“ (Lk 4,14).
Čekání je jako cesta
To všechno ukazuje na jednu věc: čekání není zdržování, ale součást cesty. Učí nás důvěřovat. Učí nás pouštět přehnanou kontrolu. Učí nás nelpět na vlastních představách, jak by se věci měly vyvíjet. Možná právě proto se v časech, kdy „se nic neděje“, děje to nejpodstatnější – proměňuje se naše srdce. Pomalu, nenápadně, ale do hloubky. Božím záměrem totiž není jen to, aby se věci „povedly“. Jde mu o nás. O to, abychom dozráli k lásce, která není závislá na okolnostech ani na tom, co právě držíme v rukou.
To podstatné přichází ve svůj čas
Učíme se radovat ze světa,
vážit si lidí i darů, které dostáváme.
Ale zároveň se učíme nebýt na nich závislí.
Právě v tom je zvláštní paradox:
nejhlouběji dokážou krásu života zakoušet ti,
kdo se ji nesnaží vlastnit.
Kdo se naučí čekat, ten postupně zjišťuje,
že nic důležitého mu neuteče.
Že to podstatné přichází ve svůj čas.
A že někdy největší růst probíhá právě tehdy,
když máme pocit, že se nic neděje.
Inspirováno a zpracováno podle knihy: Peter Scazzero, Emočně zdravá spiritualita,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky. Redakčně upraveno.
