Spěchej pomalu, ale vytrvale

Můj oblíbený autor o sobě v jedné ze svých knih píše, že jako kluk byl budižkničemu. Nic mu nešlo, u ničeho nevydržel, ze všech škol vyletěl a postupně i odpadl od víry. Když se zamýšlí nad tím, co ho vrátilo do života, zmiňuje svou matku, která se za něj celé roky trpělivě každý den modlila a věřila Bohu, že se o jejího syna postará. Dnes je tento člověk jedním z nejuznávanějších amerických psychologů.

Napadlo mě, že my lidé moc rádi vidíme okamžité výsledky! Život ve světě nás v tom utvrzuje. Pokud se nám chvíli nedaří v práci a nepodáváme nejlepší výkon, hrozí nám výpověď. Když se dostaneme do vztahové krize, partnerství často končí, protože řešení by bylo příliš zdlouhavé, náročné a výsledky nejisté… Životní události a situace, které jsou „během na dlouhou trať“ nás zkrátka příliš nepřitahují.

Maminka zmiňovaného amerického psychologa vytrvale důvěřovala Bohu, že jejího syna přenese přes těžká období. I my mu můžeme důvěřovat v našich osobních záležitostech. Některé věci se nemohou stát hned. Je potřeba nějakou dobu počkat a věřit Bohu, že on zná ten nejlepší čas. Možná, že odpovědi na naše prosby, otázky, touhy a smutky nedostaneme hned, ale nic z toho nezapadne. Bůh totiž s vytrvalostí problém nemá.

Jak jsme na tom my? Jak vnímáme náš život a vztah s Bohem?

Je to pro nás krátkodobá záležitost, která končí ve chvíli, kdy přijde nějaká překážka anebo přijímáme to, že život s Ním vyžaduje vytrvalost a považujeme ho za celoživotní cestu?