Nikdo z lékařů nechtěl jít do "zapadákova"

Komunistická strana potřebovala obvodního lékaře do pohraničního pásma u rakouských hranic. Nikdo tam z lékařů nechtěl jít: byl to „zapadákov“, daleko od kulturního světa, pobyt tam byl vázán na povolení, jinak se tam nesmělo a všechno hlídali pohraničníci. Komunisté věděli, že jsem spolehlivý zaměstnanec zdravotnictví, pozvali mě tedy na kraj, vyložili situaci. Byla mně svěřena důvěra a já jsem se cítil poctěn. Otevřeně jsem však poukázal na to, že nejsem komunista a připomněl jsem jim, že jsem věřící, a že si dovedu představit, jaké bude pozdvižení, když půjdu v neděli do kostela. Aby si to komunisté dobře promysleli, že je na to upozorňuji.

„Nic se nebojte, soudruhu doktore. To jsme všechno promýšleli. Tam je totiž farář, který je denně v hospodě, tam není co pokazit!“

„No dobře, ale upozornil jsem vás.“

Nastoupil jsem. Ordinace byla v hezké vilce na konci městečka, odkud jsem viděl přímo do Rakouska. Měl jsem hezky vybavenou ordinaci s rentgenem, mohl jsem tam vést všechny poradny. Když se těhotné dověděly, že jsem porodník a jsem ochoten chodit k porodům, chtěly všechny rodit doma.

Lidé ke mně chodili rádi a v zimním období jsem dva měsíce jedl jen zabijačkovou polévku a jitrnice už jsem nestačil sníst. Měl jsem zvláštní povolení a mohl jsem chodit těsně vedle hraničních drátů. Taková důvěra.

Chtěli ze mne udělat důstojníka

Avšak zase se schylovalo k bouři. Chodil jsem normálně do kostela, s panem farářem jsem navázal přátelský kontakt – a pan farář k tomu přestal pít. Jenže tím jsem si pokazil svůj kádrový posudek! A druhá věc: v rámci stěhování a nástupu do nového okresu jsem se musel přihlásit na všech okresních institucích, mimo jiné i na okresní vojenské správě. Tam s údivem jedna důstojnice zjistila, že jsem obyčejný vojín, že nejsem důstojník a že jsem ve vojenské knížce veden jako (politicky nespolehlivý) sběrač raněných.

Asi by to opravdu nebyl problém, povýšit mě z prostého vojína hned na důstojníka, ale přece jenom se nemohly obejít stranické předpisy a já jsem musel projít prověrkou.

Obdržel jsem předvolání a při prověrce jsem dostal jedinou otázku: „Co byste dělal, kdyby se přes hranice dostal z Vatikánu tajný biskup a objevil se u vás?

„Já tady přece nejsem na to, abych vám hlídal hranice a zjišťoval u svých pacientů, co je kdo zač?“ – snažil jsem se vyhnout přímé odpovědi, která by mohla být rozhodující pro mé bytí a nebytí v pohraničí.

„No dobře, ale kdyby se to přece jen nějak stalo, co byste dělal?“

„Kdybych zjistil, že je to opravdový biskup, tak bych požádal o požehnání.“

„To nám stačí. To nám stačí!“

A bylo po prověrce a dodneška jsem obyčejný vojín a sběrač raněných a důstojníkem jsem se nestal.

Byla to vůle Boží, že jsem se tak vyjádřil? Nemohl jsem říci, že bych zvedl telefon a zavolal pohraničníky a udal ho? Vždyť to byl stejně chyták.

Nic mě nenapadlo, Bůh mlčel

Pohraničí jsem musel opustit. Když už bylo jasno, kdy se musím odstěhovat a že se už k hranici nedostanu, chodil jsem celou hodinu po pěšině pohraničníků těsně kolem drátů a prosil Boha o vnuknutí, jestli mám využít poslední šance a přes hranici utéci do svobodného světa. Měl jsem známé ve Vatikánu, měl jsem bratra v Austrálii, nebyl by problém se někde uchytit. Jednou předtím mě zastavil místní policajt a soukromě mi řekl, že už za tou moji zahradou ležet nebude. Že už ví, že utéci nechci, a kdybych chtěl, že bych stejně utekl.

Při té poslední „procházce“ u drátů mě nic nenapadlo, Bůh mlčel. Kdoví, jak bych se rozhodl, kdybych věděl, že mě čeká komunistický kriminál, doly, kamenoprůmysl, šikanování… Bylo mně ale jasné, že i mlčení je odpověď Boží.

A dnes je mně naprosto jasné, že i to vězení a vyhození ze zdravotnictví, ale i tajné kněžské svěcení bylo v plánu Božím, proto také nepadlo v úvahu utíkat.