Zpověď jako nástroj manipulace věřících

Dobrý den,

slyšel jsem,  že kněz může jít sloužit mši a přijímat eucharistii i v těžkém hříchu, aby lidé měli přístup k milosti a aby lidi nepohoršil.  Je toto oficiální učení církve? Jestli to tak je, vám to nepřijde podivné? Dvojí metr na laiky a kněze? Knězi hříchy odpustí Kristus přímo a laikovi ne? Tím se podle mě vytváří prostředí pro manipulaci, zcela uměle.

Mám nějakou zkušenost s církví na Slovensku, sleduji média a vnímám zneužívání moci církví. A mám na mysli nejen sexuální zneužívání. Mnoho lidí v hierarchii církve má za boha mamon - peníze, majetek, moc.  A mám na mysli nejen manipulaci lidí a  sexuální zneužívání. Mnoho lidí v hierarchii církve má za boha mamon - peníze, majetek, moc a jsou až neuvěřitelně připoutáni k světu, celí roztřesení starostí o tento svět, jejich apoštolát je business …  a takto učí a takové svědectví vydávají. 

Přiznám se, že mi v této souvislosti stále více dělá potíž věřit v učení církve o výlučném odpuštění hříchů ve svátosti smíření. Spíše mám dojem, že bych touto vírou neuznávál Pravdu o Boží milosti dostupné bez podmínky v každou chvíli.  A předávál bych tak rozhodování a vedení svého života do rukou jiným, často nekompetentním lidem. Podmínky, které mi církev pro smíření s Bohem klade, jsou podle mě nerovnoprávné, ponižující a podle mě vedou k trvalé závislosti na názoru jiných.

Pod povrchem svátostného usmíření podle mě u kajícníka často zůstává jen egoismus, víra ve vnější úkon a z toho plynoucí pokrytectví, neochota zabývat se svým skutečným vnitřním postojem - srdcem, protože postačuje vnější úkon, který zprostředkovává kněz, a člověk odchází spokojen. 

To mi to skutečně přijde jako něco, co nemá moc změnit moje srdce, jen má moc držet mě v pocitu viny. Protože pokud se zahledím do svého nitra sám, vidím, že Bůh mě miluje, prostě bez podmínky. Vidím v tom dokonalý zákon svobody, ale pokud se vidím pod církevním pohledem, tak nevidím dokonalý zákon svobody, ale vidím, že to nejde, aniž bych přenechával odpuštění někomu jinému ve svátosti smíření. Prostě podle učení církve nenajdu klid, dokud se nevyzpovídám. Jinak je za tím pýcha, zranění, osobní nevyrovnanost, setrvání v hříchu a odmítání Boží milosti…  

Dle výše uvedeného vnímám svátost smíření jako nástroj manipulace, který zabraňuje růstu, který člověka odděluje od skutečného vnitřního života, od vlastní zodpovědnosti.

-redakčně zkráceno-

Dobrý den,

Vaše otázka – resp. ani ne otázka, spíš už odpověď – je velmi obsahově rozsáhlá. Pokusím se ve stručnosti postihnout jen jádro problému, který slouží jako premisa ke všem dalším výhradám. 

Píšete, že existuje dvojí metr na laiky a na kněze v případě kolize těžkého hříchu a přijetí eucharistie. Z církevního práva - CICu to nijak nevyplývá: jak u kněze, tak u laika platí totéž. Není-li v té chvíli možnost přijmout svátost odpuštění hříchů, je nutné vzbudit dokonalou lítost a úmysl (a také ho dodržet) jít ke zpovědi okamžitě, jak to bude možné. Jediný rozdíl mezi knězem a laikem spočívá v tom, že v tomto „mezičase“ mezi hříchem a zpovědí laik obvykle není povinen přijímat eucharistii – jako výkon svého povolání nebo jako službu bližním. Zatímco u kněze je to součást jeho povolání, a tak se v tomto dilematu může ocitnout mnohem snáze. Ale ani laik se mu nemusí zcela vyhnout – představme si situaci snoubence, který těžce zhřeší v předvečer svého svátostného sňatku. Už opravdu není možnost jít ke zpovědi a nejít k přijímání by znamenalo vysloveně pohoršení a zklamání pro nevěstu. On toho opravdu velmi lituje (lítostí dokonalou, tj. kvůli tomu, že zarmoutil Boha, nejen kvůli společenským ohledům a nejen kvůli své budoucí manželce). V takovém případě se předpokládá, že je mu těžký hřích podmínečně odpuštěn a on může jít k přijímání. Podmínečně proto, že by měl jít ke zpovědi hned, jak to bude možné, nejlépe hned po obřadu.

Totéž se děje s knězem, který zhřešil, při mši. Není to žádné zvláštní dovolení sloužit mši v těžkém hříchu.

„Kdo si je vědom těžkého hříchu, neslouží mši ani nepřijímá tělo Páně bez předchozího přijetí svátosti smíření, kromě případu, kdy má vážný důvod a chybí příležitost ke svátosti smíření; v tom případě si musí uvědomit, že je povinen vzbudit úkon dokonalé lítosti, který zahrnuje předsevzetí co nejdříve přijmout svátost smíření.“ Církevní právo - CIC kánon 916

Předpokládá se tedy upřímná, dokonalá lítost, úmysl co nejdříve hřích vyznat ve svátosti smíření a již dál nehřešit. Jestli si to některý kněz vykládá po svém, tak je to jeho velký duchovní problém, a stejně jako laik „jí a pije sobě odsouzení“. Většinou to ale chroničtí hříšníci řeší jinak: zadefinují si, že to, co páchají a hodlají nadále páchat, žádný hřích není, nebo že to Pán Bůh nebere tak vážně, nebo že jsou poctiví a upřímní na rozdíl od ostatních pokrytců. Zde už narážíme na problém přijetí morální či věroučné nauky církve i ve věcech, kterým zatím nerozumím nebo které mi nejsou zrovna vlastní. To se týká i nauky o svátostném smíření. Jestliže považujete v tomto bodě učení církve za irelevantní, máte problém nejen s učením o zpovědi, ale podstatou církevní nauky, což je mnohem závažnější.

Nechci se pouštět do obhajoby individuálního vedení v rámci svátosti smíření. V praxi to dost často splývá, i když se jedná o dvě různé věci. Většinou se však zpovědníci drží svého úkolu poskytovat odpuštění hříchů. Od osobních životů kajícníků si drží velký odstup, a to i ve svém vlastním psychohygienickém zájmu. Máte pravdu, že se najdou zpovědníci, kteří mají sklon až manipulativně řídit životy svých oveček, a zrovna tak některé ovečky to od svých vůdců vyžadují. To je chyba, vůči které je třeba být ostražitý na obou stranách. Proto ale zpověď není nástrojem církve k manipulaci. Je nástrojem k jistotě Božího odpuštění. I tak má ale dobře míněná rada nebo upozornění duchovní autority obrovský význam: nabízí pohled zvenčí, směrovku k novému začátku, osvobození od vlastních zakletých představ, úvah, pohledů na věc. Každý člověk by měl mít moudrého souputníka, který by mu dával zpětnou vazbu. Často je právě zpověď tím místem, kde se člověku otevřou oči, a to i bez přímé souvislosti se slovy zpovědníka.

Věříte, že hříchy může odpouštět jenom Bůh a zkažené církve jako prostředníka u zpovědi není třeba. Z pohledu principu máte pravdu. Bohu v jeho lásce k nám stačí - a tak tomu učí i katolická církev - upřímná lítost v lidském nitru, která vyjadřuje zhrození se člověka nad zlem, které spáchal a kterým poškodil nebo dokonce zničil svůj vztah s Bohem.  Přesto službu odpuštění, která se děje skrze druhého člověka, po svém zmrtvýchvstání sám Ježíš jasně ukládá svým apoštolům. (J 20,23)  Duch sv. skrze ni totiž obnovuje naši duši v křestní nevinnosti.  Skrze Ducha sv. přijímáme milost pro vnitřní svobodu, uzdravení ran, dostáváme dar pokoje, a často mnohé další dary Ducha.   Zkrátka, rozlévá se na nás plnými proudy milost.

Nezbývá než potvrdit, že ve svátosti smíření se skutečně rozlévá milost plnými proudy. Kéž by o tuto milost nikdo nebyl ochuzen kvůli častým pochybením jejích služebníků.

Závěrem:  Doporučuji rozlišovat: většina věcí obsahuje možnost být zneužita k manipulaci, ale jen některé jsou jejím ryzím nástrojem. (Ponechme stranou, co přesně je obsahem pojmu manipulace).

Zneužívání moci ohrožuje církev po staletí. Neodvážil bych se však z toho vyvozovat, že i ty nejposvátnější věcí církve, jsou cíleně předkládány tak, aby sloužily ovládání druhých.

A ještě jeden pohled: I kdyby všichni představení církve byli opravdu zkažení a měli jen ty nejhorší úmysly, jsou přesto svátosti, které vysluhují, účinné, anebo ne? I ten nejhorší kněz disponuje mocí, která je nepřístupná i tomu nejsvětějšímu laikovi. Hledáte-li dvojí metr, tady nepochybně je – ve svěřené moci a s ní související odpovědnosti.

Osobně vždy velice rád slyším, když mi ten, kdo k tomu má pověření církve, prohlašuje odpuštění hříchů. Umím si přestavit, že jsou lidé, pro které to tolik neznamená. Co ale ponouká člověka, aby destruoval, co sám neužívá?
 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných