Hledám Boha, ale skutečnou víru v sobě nenacházím

Vážení křesťané,

z celého politického a společenského vývoje v Evropě v posledních letech je mi tak neuvěřitelně špatně, že doslova cítím potřebu se proti tomu vymezit a přidat se na stranu zastánců tradičních a konzervativních hodnot, jako je zejména rodina, věrnost, úcta k lidskému životu a skutečná svoboda. Věřím tomu, že katolická církev je jednou z mála organizací (ne-li jedinou), která má zájem na tom, aby naše civilizace přežila a dále existovala, aby naše kulturní dědictví nebylo ztraceno a aby naše děti měly budoucnost. Z těchto pohnutek jsem se např. stal sympatizantem katolického Hnutí pro život a kdybych měl víru, bez váhání bych stal i katolíkem. Potíž je v tom, že skutečnou víru v Boha jsem v sobě dosud nenašel. Přestože se plně ztotožňuji s morálními stanovisky, názory a hodnotami katolické církve, které se týkají světa a lidského života na Zemi, opravdu si nemyslím, že existuje život po smrti, a Boha vnímám snad jen jako symbolickou postavu, zosobňující přirozený řád věcí.

Moje první otázka tedy zní: Je křesťanství (ve svém filosofickém smyslu) vhodnou cestou opravdu pro každého?

Bude mi skoro 40. Vyrostl jsem v ateistickém prostředí, v mládí jsem byl přesvědčeným vědeckým ateistou. Můj nejlepší a nejbližší kamarád, se kterým se znám téměř od dětství, je však silně věřícím katolíkem. Kvůli němu (a také ze zvědavosti a z touhy poznat pravdu) jsem v průběhu let přečetl nejen Bibli, ale i celou řadu dalších knih z náboženskou nebo filosofickou tematikou (namátkou C. S. Lewis, A. de Saint-Exupéry, Dante Alighieri, studoval jsem též antickou a severskou mytologii). Rád poslouchám gospelovou hudbu nebo čtu poezii s křesťanskými motivy, protože mě nějakým způsobem citově přitahují, mnohdy si po večerech jen tak otevřu Wikipedii a pročítám nejrůznější články týkající se křesťanství, dějin církve a podobně). Jenže výsledkem jsou zatím vždycky „jen“ informace. Knížku přečtu, zanalyzuji, seženu doplňující informace, pokusím se to nějak vyložit, pak sháním výklady jiných pro srovnání. To, co mělo být sděleno, většinou pochopím, ale jen v teoretické rovině, jako nezúčastněný pozorovatel. Zkusil jsem dokonce několikrát zajít na mši, jestli nepocítím něco zvláštního, ale nestalo se nic.

Je pro mne velkou záhadou, co pro křesťany znamená "osobní vztah s Bohem". Chci poznat, co vede miliardy lidí na celém světě k víře v Boha (či v jinou formu nadpřirozené existence, dle jejich kultury), když pro ni žádný hmotný/objektivní ani logický/racionální důvod buď není, nebo jej vidí jen někteří a jiní ne. Přemýšlím o tom celý život, to mi věřte. Ale nikdy jsem nevymyslel nic víc, než:

- Buď to může být tak silná autosugesce (a kolektivní sugesce posilovaná institucionálně), až to člověku do jisté míry pozmění vnímání reality,
- nebo to opravdu není pro každého, jen někdo má schopnost něco takového prožít (tak jako jen někdo má schopnost chodit po provaze či složit operu),
- anebo nic takového opravdu není a nikdy nebylo, všechny náboženské pojmy jsou jen metafory (Bůh = přirozený řád věcí, posmrtný život = naše potomstvo atd.)

Nechápu ani smysl modlitby. Lidé se obvykle modlí např. za zdraví a dlouhý život svých blízkých, nebo před cestou za to, aby neměli nehodu. Taková modlitba má však podle mne spíše nocebový efekt, neboť soustředí myšlenky právě na ty negativní věci, které nechceme, aby nastaly. Naproti tomu modlit se za něco, co upřímně chceme, je zase taková ušlechtilá, leč neplodná proklamace přání, které by bylo lépe podpořit nějakým činem. A pokud jde o mé vlastní nitro, tam více příjemných pocitů a myšlenek zanechá například Erbenova Svatební košile, Nerudova Balada pašijová nebo Robbinsova písnička The Master's Call.

Ještě jednu věc Vám nemohu zamlčet. Jsem INTJ.  V krátkosti: Jde o termín z jedné psychologické teorie, odvozené z učení C. G. Junga, a označuje vzácnou kombinaci základních povahových vlastností. Intuitivní introvert usuzující s převahou myšlení, chcete-li to přesně. Obecně lze říci, že jsem hloubavý člověk se silnou intuicí a silným kritickým myšlením, s velkou touhou po poznání, pro něhož analyzování věcí je doslova životní styl; ale mou pravou povahu snad nejlépe vykresluje to malé dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty (to, které nahlas řeklo, že na sobě nic nemá). Neschopnost jakékoli přetvářky a upřímnost k sobě jsou zkrátka na absolutně prvním místě v životě. Dalším charakteristickým rysem je odluka názorů od mezilidských vztahů (tedy mohu mít rád i člověka, se kterým absolutně nesouhlasím, a naopak).

Toužím patřit do společenství lidí, kteří zastávají stejné hodnoty jako já, ovšem nikdy bych nechtěl, aby moje víra byla jakoukoli formou sebeklamu. C. S. Lewis nás učí: "Je-li křesťanství nepravdivé, žádný čestný člověk mu nebude chtít věřit, jakkoli by mohlo být ku pomoci; je-li pravdivé, každý čestný člověk mu bude chtít věřit, i kdyby mu vůbec nepomáhalo." Ovšem Ježíš učil: "Po ovoci je poznáte." Mezi těmito dvěma poučkami se zdá být rozpor, jako i v mém nitru.

Moje druhá otázka bude proto mnohem složitější: Co mám dělat, když vidím, jak sekulární společnost směřuje mílovými kroky k destrukci člověka, rozvratu a zániku, byť jsem sebevíc vnitřně přesvědčen, že materialismus a Darwinova/Dawkinsova teorie jsou pravdivé? A naopak, když rozum i cit a svědomí mi říkají, že všechny ty tradiční hodnoty, které křesťanství proklamuje, a všechny ty morální zásady, které křesťanství aplikuje na pozemský svět a lidský život na něm, jsou ve všech směrech správné, byť víra v jakoukoli formu nadpřirozena není průchozí přes moje kritické myšlení (a tím pádem ani přes svědomí, neboť pak by se jednalo o neupřímnost k sobě)?

Ovšem vězte, že strašlivě toužím slyšet i jinou odpověď, než: "Ty jsi jediný, kdo může odpovědět na tuto otázku."

Prozatím se snažím přátelit se s křesťany, podílet se s nimi na obraně oněch tradičních hodnot, o kterých nepochybuji, a vzdělávat se. Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby tolik správných věcí stálo na filosofickém základě, který je nepravdivý. Připojuji, že k charakteristice INTJ patří i schopnost uznat omyl a odhodit starý a mylný názor stejně snadno, jako mrtvou myš ze svého sklepa, pokud jej někdo přesvědčí bez pochybností o opaku:)

Zkuste mi tedy něco poradit.

M.,
děkuji Vámi za rozsáhlý dotaz, respektive předestření oblasti Vašeho hledání. Cítím, že nebude jednoduché Vám odpovědět. Pokusím se, řekněme stylem, který jste použil Vy.

Křesťanem jsem se stal v patnácti letech na gymnasiu. Dalo by se říci, že křesťanství vstoupilo do mého života ve šťastnou dobu, kdy jsem hledal své ideové zakotvení, své vzory a obecně své osobnostní nasměrování. Když jsem mnohokrát reflektoval onen proces uvěření, nalezl jsem tři kořeny, tři prameny. Prvním byli mí věřící spolužáci. Pochopil jsem, že víra se netýká jen třetí generace, ale i mladých lidí, kteří jsou úplně normální. Jediné, co je odlišovalo, byl určitý pohled na vztahy a svět okolo sebe. Intuitivně jsem vnímal, že tu je někdo, koho oni znají, kdo je doprovází nebo inspiruje. Druhý pramen mé víry byla profesorka na náboženství. Patřila ke generaci, která byla pronásledovaná komunisty. Ta mně dala pochopit, že Bůh je aktivní v našem obyčejném životě – že to není nějaký obecný, univerzální, odosobněný princip. Díky jejím příběhům ze života, které nepostrádaly dramatičnost, jsem byl osloven a vtažen i do hlubšího studia víry. Třetím pramenem byla mystická zkušenost s Bohem. Bylo to při modlitbě společenství mladých. V jednu chvíli se mi jakoby rozsvítilo. Od té doby nemohu zapřít, že Bůh je. Prostě je.  Nekomplikovaně, jednoduše. Je samozřejmě možné tuto zkušenost podrobit kritice, psychologizaci… ale já vím, že to tak je. Prostě, nenuceně.

A zde jako kdybych tušil jádro pudla Vašeho hledání. Křesťanství není pouhá filosofie nebo morálka, ale spiritualita a mystika. Tato oblast postihnout nějak lze, ale takové analýzy kloužou po povrchu. Jen popisují. Těžko definovat vnitřní zkušenost s podstatou života – vztahem lásky Stvořitele a stvoření. Je to úplně jiný rozměr než jen systém morálních kodexů, solidarity nebo systémem hodnot.

Je to ostatně součást Vašeho tázání: „Co je modlitba?“ Ano, modlitba je na prvním místě postojem naslouchání, ztišení, usebrání, sdílení s Bohem, v Bohu a před Bohem. Možná zpočátku, když se vydáte na cestu modlitby a rozjímání, byste jednal mechanicky. Jako kdybyste plul na lodi a musel veslovat. Ale v určitý okamžik Vám do plachty zafouká vítr a Vy se rozletíte po hladině oceánu.

Jak poznat, že to je ono? Vypočítal bych určitá znamení: i uprostřed tísně budete cítit pokoj (například z rozhodnutí, které bude navenek vypadat zcela bláznivě), radost, najednou se Vám jakoby rozsvítí a paradoxy budou do sebe zapadat a otázky budou zodpovězeny, dále bázeň z okamžiku, který bude tak závratný, ze skutečnosti, kolem které jste bezpočtukrát chodil. Nakonec budete mít vnitřní potřebu Bohu poděkovat, i přesto, že si budete myslet, že ho ale vůbec neznáte. Zde se také rodí osobní vztah s Bohem. Musím Vás zklamat a odpovědět Vám tak, jak jste si vůbec nepřál: „Budete to muset zakusit sám. A ten prožitek si nijak nenavodíte. Avšak bezpečně poznáte, že to je od Boha a v Bohu.“ BUĎTE TRPĚLIVÝ. Třeba toto zakusíte za mnoho let, třeba na sklonku života. Buďte na Boha náročný, nenechte se opít něčím, co je míň.

Kdesi se vyjádřil papež Jan Pavel II., že tam, kde končí filosofie a teologie, začíná umění a mystika. I v oblasti vztahů někdy rozum kapituluje před láskou. Někdy příliš znalostí život spíše komplikuje a tyto věci přirozeně chápou lidé jednoduché nátury. Ale i velice vzdělaní lidé dospějí k tomuto divu. Doporučuji Vám zajímat se třeba o Editu Steinovou a její filosofii kříže v koncentráku prožitou.

A co konkrétně dělat v naší společnosti? Vytrvat v dobrém a ušlechtilém, neoplácet zlo zlem, nenechat se poštvávat, snažit se mít odstup, vytvářet kolem sebe příjemnou přátelskou atmosféru a být důvěryhodný. Nic jiného podle mne efektivněji dělat nelze.

Jinak jsem si rychle udělal Vámi zmíněný osobnostní test a vyšlo mi, že jsem typ ENFJ, který je s Vaším typem silně kompatibilní, pokud hledáme kompromis nebo synergii:)

Nevím, zda jsem odpověděl na všechny otázky, ale snad aspoň na ty, které považuji za klíčové.
Bůh ti žehnej.
 

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry