Single. Zůstala jsem sama.

Již delší dobu řeším otázku, jak skrze víru (očima ježíše Krista) pohlížet na člověka, který celý svůj život žije ve stavu svobodného respektive nesezdaného a přitom není zasvěcenou osobou (nevstoupil do řádu).

Ve stáří pak vystupují myšlenkové otázky, zda si to tak Bůh přál nebo to pramenilo z neschopnosti člověka vstoupit do vztahu? Má se takový člověk cítit provinile, že nenaplnil poslání, které mu Bůh určil (žena bez dětí je jako pláňka nenesoucí ovoce, taktéž muž bez rodiny je nenaplněný).

Hodně se hovoří o manželství, o předmanželských vztazích, vdovství, ale nikde není slyšet úvahu směrem k lidem, kteří celý život zůstali nesezdaní a mnohdy ani na otázku, proč je tomu tak, neumějí odpovědět. Trápí je osamělost a prázdnota života. Jak léčit výčitky svědomí, že bylo něco v minulosti uděláno špatně?

Odpověď na otázku, jak očima víry pohlížet na svobodné/nesezdané lidi, je spojena s pojetím Božího povolání. Jakkoli totiž tento termín hojně užíváme, přesto jej chápeme často velmi nesprávně.

Chceme-li mluvit o Božím povolání ve shodě s biblickou a církevní tradicí, nesmíme upadnout do jednoho ze dvou extrémů:

1. Boží povolání je přesně vytyčená trasa (jako např. slalomové tyče) a člověk se musí vynasnažit, aby tuto trasu objevil a správně projel (přičemž minutí tyče znamená diskvalifikaci);

2. Boží povolání je vyjádřeno pouze tím, jaké touhy nacházíme ve svém srdci, a je na nás, jakým způsobem se je snažíme uskutečnit. V prvním případě by Bůh byl jako „loutkař“, který nás vodí za šňůrky, a naše svobodná vůle a kreativita by byla k ničemu, ve druhém případě by Boží vůle byla totožná s naší lidskou vůlí a v podstatě by vůbec nemělo smysl mluvit o Božím povolání.


Boží povolání
je ve skutečnosti volání ke svatosti,
jaká odpovídá naší přirozenosti...

Boží povolání je ve skutečnosti volání ke svatosti, jaká odpovídá naší přirozenosti (asi jako když sochař rozhodne, co z daného materiálu vyrobí: musí vycházet z možností, které mu daný kus materiálu umožňuje…); je to tedy jakýsi „obraz o nás“, který je v Boží mysli od věčnosti a který potřebujeme odhalovat (důkladným sebepoznáním a snahou o správnou interpretaci našich životních událostí) a na základě tohoto rozlišování dělat celou řadu malých rozhodnutí a několik zásadních, mezi nimi i volbu životního stavu.

Je tedy zřejmé, že Boží povolání nenaplní jen ten, kdo nedoroste k onomu obrazu (dané podobě svatosti), k jaké byl Bohem stvořen, nikoli ten, kdo nevstoupil do jednoho konkrétního kláštera nebo nenašel jednoho jediného partnera na světě, který mu byl souzen… Člověk může uskutečnit Boží záměr mnoha způsoby, je ovšem třeba zvážit, zda to či ono rozhodnutí toto uskutečnění usnadní či spíše zkomplikuje nebo dokonce půjde proti němu.

V zásadě platí, že každý člověk je povolán k tomu, aby byl „sezdán“: buďto tak, že najde životního partnera a žije v manželství, nebo se odevzdá Bohu v zasvěceném způsobu života. Svobodnými lidmi jsou ti, kdo teprve hledají životní stav, který nejlépe odpovídá jejich vnitřnímu zaměření a dosavadním osobním dějinám a o kterém jsou přesvědčeni, že je v linii svatosti, k níž jsou voláni.

Přesto může nastat celá řada situací a různých okolností, které znemožní člověku, jenž (opět z nejrůznějších důvodů) nemůže žít v manželství, aby svůj život odevzdal Bohu a byl mu zasvěcen. V takovém případě by ovšem daný člověk měl každopádně svůj život nějakým způsobem nabízet v konkrétních situacích Bohu i bližním, aby byl plodný a přinášel ovoce.

Právě proto, že nikdo z nás nezná dokonale ani onen vlastní obraz o svatosti, který je v Boží mysli, tím spíše ne obraz našich bližních, nemáme právo soudit, zda konkrétní osoba, která zůstala svobodná/nesezdaná jednoduše promarnila svůj život (což se jistě také může stát!), nebo jí jiné skutečnosti, na které nemohla mít vliv, zabránily v tom, aby navenek „uskutečnila své povolání“ tím, že si zvolí jeden z životních stavů v církvi.

Ale i tehdy, když se člověku ve starším věku zdá, že svůj život promarnil (a to zdaleka nemusí být záležitost pouze svobodných osob!), může a má se odevzdávat Bohu a ptát se, co ještě může učinit, aby se otevřel daru milosti, který měl za svého života přijmout. A to, co my nejsme s to učinit během let života, může Bůh uskutečnit v jedné chvíli.

Přeji Vám vše dobré!

Kategorie otázky: Povolání, boží vůle