Nedokážu vystoupit ze starých kolejí

Uvěřila jsem až na střední škole, ale zpětně vnímám,  že jsem tehdy  vůbec nepochopila, co víra je, že jsem Boží dítě, jak čerpat z pravého vinného kmene – Ježíše Krista, proč je nutné být ve společenství (ač jsem se tam následně 5 let aktivně zapojovala). Žila jsem dva oddělené životy - život víry ve farnosti a život bez ní ve škole, práci, doma, kdekoliv, ......

Jenže v posledních dvou letech mi  Pán dal mnohé poznat. Zažila jsem tu obrovskou radost, úlevu, naději, že lze konečně všechny světy propojit, žít a konat vše v Jeho lásce. Začala jsem se klubat ven ze svého zranění z dětství.

Bohužel mě ale stále dohánějí mé staré zvyky, zlozvyky, výchova, dědičnost, takže se nechovám, jak bych chtěla. Naopak se dopouštím pohoršování (sprostá mluva, strach, zbabělost, tendence  schovávat dobro a dávat na odiv své nedobro, aby člověk nebyl za slabocha nebo prostě jen tak, protože je tak naučený)... 

Neumím přijmout a nést svůj kříž – a ani nevím, co všechno to vlastně je...   Nevím, co vlastně mohu s pomocí Pána změnit a co je Jeho vůle, aby mi zůstalo – např. jako prevence proti soběstačnosti a pýše.

A tím pádem se dostávám ke kritickému dotazu – co když vlastně vůbec nemám víru? Člověk, který Pánu věří a miluje Ho, se přece umí více ovládat, umí se nemít na prvním místě, a má odvahu se k Němu přiznat.

Co může člověk dělat, když má pocit, že se Ježíši odevzdává, ale následně bere stejně věci stále do svých rukou, je netrpělivý, pyšný a hloupý, nechápavý a možná tvrdohlavý, nepozná, kdy má konat a co a kdy konat nemá a proč. Nepozná své dary, kříže, zkoušky a pořád se vrací do starých kolejí?
 

-redakčně zkráceno-

Díky za Vaši otázku a sdílení. Není úplně jednoduché Vám odpovědět, protože jste ve svém sdílení otevřela tolik otázek, že by to bylo spíše na rozhovor. Ale aspoň se pokusím o určitý námět, nebo směr přemýšlení, který Vám snad přinese trochu světla a povzbuzení.

Když jsem četl Vaše řádky, přišel mi na mysl úryvek z listu Římanům, kde si apoštol Pavel stěžuje na něco podobného. Snaží se žít křesťansky, ale přesto v jeho jednání vítězí spíše lidská hříšná přirozenost. V 7. kapitole přímo říká: „Ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá…“ Pak zvolá: „Jak ubohý jsem to člověk, kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ A nakonec si odpoví: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“

Tuto Pavlovu zkušenost potřebujeme někdy udělat všichni křesťané. V určité fázi naší duchovní cesty nám přijde Bůh a jeho dobro velmi krásné, chceme ho následovat a vše ve víře nám nějak dává smysl. Někdy se do Něj dokonce zamilujeme a křesťanský život nám jde nám tak nějak sám, daří se nám uskutečňovat. Ale pak dříve nebo později přijde jakási krize, období, kdy to najednou nejde. Chceme to, ale stejně se nakonec chováme jinak. Jsme slabí, máme strach se za víru postavit a nakonec třeba pochybujeme, zda jsme vlastně věřící křesťané.

To je výše uvedená Pavlova situace. A možná i ta Vaše. Na duchovní cestě jde o velmi důležitou zkušenost a poznání. Že totiž křesťanská víra není z nás, není z naší snahy a úsilí. Nejde jen o uskutečňování dobrého přesvědčení, či naplňování nějakých morálních ideálů. Je to především milost, dar, který mě k tomu všemu uschopňuje. A k získání tohoto daru je třeba neustálé vstupování do vztahu s Bohem – Kristem, neustálé otevírání se milosti Jeho Ducha. Ta jediná má moc nás postupně proměnit a uzdravit z hříšných návyků a postupně uschopnit k pevnému postoji víry i odvaze ke svědectví. Právě proto Pavel končí svůj úryvek nadějeplným zvoláním, že je to možné jen v Bohu, Kristu. Víra je dynamický dar, který nás otevírá transformující milosti Boží a postupně uschopňuje ke všemu, o čem hovoří křesťanská morálka a ideály.

A co pro to můžeme dělat prakticky? Myslím, že je hlavně potřeba to chtít a pak se tomu daru milosti otevírat v modlitbě. Děje se tak především takovou modlitbou, která má charakter pravidelného přebývání a odevzdávání se do Boží přítomnosti. V ní nás může působit kvasná a transformující síla Božího Ducha. Není podstatné, jaký druh modlitby přitom použijeme (zda modlitbu vlastními slovy, tichou, růženec atd.), protože každému z nás vyhovuje jiný. Důležitý je přitom především postoj vědomého otevření se Boží milosti. A trpělivost. Chce to vytrvat nějaký čas v takovém životě modlitby, než si začneme všímat ovoce proměn ve svém nitru. Nové síly, odvahy, poznání a žízně po Bohu.

Podporou na této cestě může být i dobré společenství a společná modlitba, v níž ostatní usilují o podobný cíl. A doporučuji sáhnout i po vhodné duchovní literatuře, která k takovému životu modlitby povzbuzuje.

Přeji Vám k tomu moudrost a vedení Duchem svatým.
Linka víry

Kategorie otázky: Modlitba, Obrácení, uzdravení, proměna, Pochybnosti a krize víry