Konečně jsem něco dokázala, ale teď bojuji s pýchou a egoismem

Dobrý pozdní večer.

Popíšu vám svou situaci. Dříve jsem byla šedá myš. Dost snadný objekt pro šikanu. Se šikanou jsem se i pár let potýkala i ve škole. Byla jsem tlustá, brejlatá holka ze špatných sociálních poměrů.

Musela jsem poměrně brzy dospět. Ještě během školní docházky jsem musela převzít odpovědnost za sebe a mladší sourozence. Pubertu jsem měla skoro bez úletů. Zhruba od 12 let jsem neustále slyšela, že se musím se chovat dospěle a být zodpovědná.

Léta jsem si nic moc nedovolila. Před několika roky jsem ale začala "měnit" lidi a prostředí. Začala jsem si sebe trošku víc vážit a zhubla jsem.  Asi největší změnu na sobě cítím poslední rok.

"Něco" se ve mně začalo lámat. Často slýchám, že vypadám dobře. Nikdy jsem v ničem nebyla oceněná, nikdy mě nikdo za nic neobdivoval. A mně teď přijde, že mi ten obdiv stoupá do hlavy. Jenže lidi mi říkají, že jsem se změnila, že jsem prý najednou sobecká. Sama se nachytávám, že se chovám, jakoby mi bylo 15 let, snažím získat pozornost za každou cenu. Jako bych se snažila vynahradit léta, které jsem si nemohla užít, jako jiní mladí lidi.

Vždycky jsem ráda pomáhala druhým, ale teď mě pronásledují myšlenky, že já jsem byla celý život všem ukradená, tak proč bych měla někomu pomáhat.  Cítím k druhým jen odpor, nechuť, pohrdání.

Taky se potýkám s pocitem, že já jsem "někdo" a všichni okolo mě nic. Že mám na vše a všecky, na co/koho ukáži. Je pravda, že se ze mě sobec z velké části stal. Najednou je to z mé strany hodně "já, já, já".

Přijde mi, že je to hodně ve zmíněném vzhledu. Čím dál víc a častěji slýchám, že vypadám dobře, a tím víc se mi vše zmíněné prohlubuje. Mám pocit, jakoby se mi vzhled stal středobodem vesmíru. Soustředím se až extrémně na to nepřibrat, vypadat čím dál lépe.

Uvědomuju si to a hodně cítím určité prázdno a dost silnou lhostejnost vůči lidem. Vše, co mě dřív rozhodilo, se mnou teď vůbec nehne, problémy druhých, zprávy ze světa...  Na jednu stranu je mi v tom dobře, zároveň bych chtěla být aspoň trošku jako dřív. Nevím, jak najít rovnováhu, abych nebyla sobecká, egoistická hlupačka, ale ani hlupák, který se nechá druhými využívat. Omlouvám se za příliš otevřený text a děkuji za odpověď.

- redakčně upraveno -

Milá ...,

velmi oceňuji upřímnost a otevřenost, upřímně věřím, že už jen to, že jste své vnímání a pocity sepsala, Vám poskytuje náhled a zpětnou vazbu. Což je vždycky užitečné a pomáhá to v uchopení sebe samé.

To, o čem tu čtu, je nějaký boj o sebeurčení, touha po vědomí sebe, které může ocenit sebe a přitom mu to nesebere lásku k druhým. To, co se Vám děje, zřejmě popisujete správně. Možná si právě teď snažíte kompenzovat roky, kdy jste doceněna nebyla – druhými ani sebou. Když se Vám ocenění dostalo, tak Vám ta sláva zachutnala a možná proto, že jste ji dřív neměla, tak jichcete konzumovat pořád a Váš pohled se z druhých přesunul na sebe. Popravdě i tato Vaše touha po ocenění a bytí na výsluní se závislostí stát může. A už některé důsledky zakoušíte. Sobectví, pohrdání, lhostejnost, odsuzování. Jako byste se dostala do druhého extrému. Jakoby jste předtím nebyla nikým a teď, díky vzhledu, jste vším. Chvíli je Vám to jedno, ale přesto cítíte, že to není to, v čem je člověku dobře - protože zároveň v sobě máte lásku – když  hlídáte kamarádce, tak ji zakoušíte; je z vás a ne z jakékoli pozice.

Chápu, že z toho hledáte cestu ven. Myslím, že vede přes přijetí sebe samé. To není jen o vzhledu. Ale o tom kým ve své podstatě jste. Dokonce tak, že ať vypadáte jakkoli. Abyste nemusela pendlovat mezi extrémy, ale mohla být sama sebou. Přijatou tak jak jste. S plusy i mínusy, s možnostmi i limity. Jste jedinečná. Právě v té kombinaci. Nikdo jiný to nemá právě tak, jako Vy. A v tom je Vaše krása, hodnota, a pokud si ji přisvojíte, můžete rozvinout všechno dobro, které ve Vás je (protože pak je člověku dobře) a tím důvodem k dobru nebude ocenění ani povinnost, ale Vy sama. Pokud budete chtít dát, tak díky tomu, že to budete chtít Vy sama, a pokud něco chtít nebudete, budete umět dát hranice tak, abyste sebou mohla zůstat. A ne z agresivity, ale z vědomí svých možností i limitů.

K tomu dojít je myslím životní vývojový úkol každého člověka. Možná to znamená vyrovnat se s minulostí, možná to znamená pochopit, že mám v sobě všechny možnosti dobra, ale i zla a že je na mně, co z toho přijmu za vlastní, co vyberu a použiji. Nejde to třeba všechno hned, někdy k tomu člověk potřebuje oporu třeba skrz terapeutický prostor, kde může být tak, jak je a může tam hledat cestu.

Netuším, jestli jste věřící. V každém případě se můžete opřít o vědomí Boha, který Vás miluje v každé chvíli. Který Vás má rád a který chce, abyste mohla žít tu jedinečnou celistvou krásu, kterou do Vás vložil. Který Vás miloval i jako “tlustou a brejlatou”a ani teď to nemůže nic změnit. A tak to má s každým člověkem. I se závislým. Protože v Jeho lásce jsme si v tomto rovni, stejně jako v tom, že každý z nás dělá chyby a není potřeba kýmkoli pohrdat.

Milá..., je hezké být hezkou zvenku, ale nejlepší je, když jste hezká k tomu všemu i zevnitř. Pak je to komplet, věrohodné, důvěryhodné. V tom se můžete cítit sama v sobě dobře, a když něco změníte Vy, změní se i reakce okolí. To už znáte ze změny postavy. Moc Vám držím palce, ať se dokážete najít a dovolíte Bohu, aby Vám mohl dát to, že jste skutečně milovaná, abyste mohla být milující a sebejistá. Beru Vás s tím do modlitby.

Linka víry

Kategorie otázky: Sebepřijetí