Koho hledáš? (J 20,15) - Citát z Bible na každý den

16. 3. 2023, efu

Hledám a vlastně nevím co

Navigace: Katalog dotazů > Víra a život (život z víry) > Hledání Boha, víry

Dobrý den, 

Už několik let mě tíží několik problémů nechci se tu rozepisovat dopodrobna a namáhat vaše oči :-) Ale zkusím to vzít nějak ve zkratce.

Spousty let nemohu přijít na to, jaký je smysl života... Tak nějak si říkám, že ať vybuduji cokoliv nebo se budu snažit sebevíc být v něčem dobrý, tak jednoho dne to přijde prostě vniveč. Já umřu a lidé brzo zapomenou na to, že jsem vůbec někdy existoval... Jen opravdu málo jmen se zapíše do historie (ale i tak nebo i kdyby..., tak mě to neuspokojí).  Já tak nějak ztratil duši a nevím, kterou nohou vykročit... všechno jsem začal vidět negativně a ať udělám cokoliv, tak mi to přijde zbytečný.

Celý život jsem ateista, i když v některých momentech jsem boha prosil o pomoc. Strašně rád bych v něco věřil a našel smysl života, věděl, že když budu žit takhle a takhle, tak mě nakonci cesty něco čeká... Ale nevím, jak s bohem začít? Jakou víru mam zvolit? Přijde mi, že na každé víře je něco pravdy, snad buddhismus mi dává největší smysl všeho...

Víra mi přijde spíš jako dobrý nástroj k válce... Někdy jsem si říkal, že víru/boha vymyslel někdo, aby se člověk nezbláznil, protože po smrti nic není... Celý život jsem se přikláněl k vědě, protože mi dávala smysl i odpovědi (proč a jak). Přijde mi, že v posledních letech věda dokázala vyvrátit mnoho věci z víry, ale sám nevím a možná jsem zmatený...

Srdce mi říká, že bych měl zkusit křestanství, ale nevím, jak začít... a návštěvou kostela nejspíš nechci... Pardon za to, jak jsem to napsal, ale psal jsem to na první "dobrou" ... Děkuji za připadnou odpověď.

To, co popisujete, je mi hodně povědomé

Milý ...,

taky zkusím odpověď na první dobrou. Spoléhám totiž na to, že Někdo Vás na Linku víry posílá, a On sám Vám také chce dát odpověď – já to musím jen jako písař napsat. Ale nechci předbíhat…
Dovolte mi nejprve trochu osobnější svědectví, ačkoli to normálně nemám ve zvyku. To, co popisujete, je mi totiž hodně povědomé.

Tenhle stav před svým obrácením k víře si ještě dobře pamatuju, i když už je to bezmála 40 let. Pocit nesmyslnosti všeho lidského počínání, celého života a hlavně smrti. Čeho se v téhle beznadějné situaci přidržet, jaké zvolit kritérium a hodnotové měřítko pro svůj život, když je všechno jedno? Podle čeho mám žít, jak orientovat svůj život, jak rozlišit dobro od zla, když je všechno marnost?

A také si pamatuju bod obratu. Nebyl nijak náhlý. Hledání smyslu sebe sama mě nejprve přivedlo k východním náboženstvím a poté k jakémusi náboženskému univerzalismu, v němž se všechny náboženské víry slévají v hledání Jednoty, splynutí a věčného pokoje. Pasovalo mi sem i křesťanství, dokud jsem i v tomto svém náboženském entuziasmu nedošla k bodu K. Nejprve K jako krize. I tady mě totiž dohnala nepotřebnost mé osobní existence. Co z toho, že jednou vyvanu do nirvány? Nirvána se obejde i beze mě, nic jí svou existencí (ani splynutím s ní) nepřidám. Možná si tím vyřeším svoji pozemskou tíhu. Ale ve skutečnosti se to rovná (mému osobnímu) nebytí. A proto otázka po smyslu mého života zůstává. K čemu tu jsem a proč? Přesně tak, jak říkáte: taková víra slouží jen k tomu, aby se člověk z toho nesmyslu nezbláznil (aspoň ne hned).

Naštěstí bod K znamenal také Kristus. Nepozorovaně se vplížil na to prázdné místo v mé duši. Přišel sám, nezván, jako odpověď na všechny moje otázky. To byl ten kámen, který mi chyběl do stavby mého života, a ukázalo se, že je to kámen úhelný, bez něj se mi to pořád sypalo pod rukama.

V čem se ukázala víra v Krista tak jiná než ostatní víry? V tom, že konečně dává odpověď na otázku, k čemu tu jsem a o co mám usilovat.

Nabízím Vám jako hypotézu křesťanský obraz světa:

Osobní Bůh, nejvyšší Bytost naplněná láskou, moudrostí a dobrem, rozlévá své dobro a krásu do nejrůznějších stvořených forem. Ale z celého stvořeného světa jenom člověk (když pomineme anděly, to je jiná kapitola) může tuhle krásu a dobro poznat, obdivovat, radovat se, milovat Tvůrce. Bůh stvořil každého člověka s velkou osobní láskou, každého zvlášť vypiplal a vybavil ho určitými dary. Postavil ho do stvořeného světa, aby kolem sebe pochopením a láskou shromáždil kousek vesmíru, který ho oklopuje, a přišel s ním před svého Stvořitele, s „jásotem a chvalozpěvem“, jak říkají Žalmy. Tam se bude radovat navěky: jeho štěstí, poznání a chvála nikdy neskončí, tak jako nekončí dobrota a láska Boha. V tom je smysl, a zároveň nekonečné štěstí lidské existence.

Má to ovšem jeden háček: aby mohl tento exkluzivní projekt fungovat, musel Bůh člověka vybavit svobodou. Jestli smysl celého tvorstva stojí na lásce, kterou člověk odpovídá na lásku Boží, pak tato láska musí být svobodnou odpovědí, ne nějakým determinujícím programem. Ke svobodě však patří i možnost říct NE, odvrátit se, jít svou cestou. Znamená to dát přednost svému EGU dokonce i před svým štěstím. Proto se říká, že prvním a hlavním hříchem člověka je pýcha. Následky jsou vidět v celém stvoření, ale nejvíc v duši člověka. Už ani nezná svého Stvořitele, netouží po štěstí… i když…
I když zbytky této touhy a nejasné tušení, že to přece všechno musí mít ještě nějaký jiný smysl než trochu pozemského štěstí a pak konečný zmar, se v nás občas ozvou a dovedou nás pěkně potrápit.

A to je druhá velká rozdílnost křesťanství od všech ostatních náboženství: Nedokážeme sami prohlédnout a vrátit se. Jsme už moc daleko, nepamatujeme si ani svůj cíl. A tu sestupuje v Kristu sám Bůh, aby nás našel v této pustině, obmývá nás a vede krajinou stínu a smrti vstříc Otci, do nebeské slávy. Nevytrhuje nás násilně, ani teď nás nenutí, jen ukazuje, kudy se skrz to trní a strmé srázy dostat tam, kde jsme měli být už dávno. Po cestě nás živí sám sebou a kde už i tak síly docházejí, bere nás do náruče a přenáší přes nejtěžší úseky cesty. On sám ji prošel před námi: „Byl ukřižován… umučen a pohřben.“ Kostel a jeho liturgie je místo, kde se nám připomíná a dokonce v náznacích ukazuje náš cíl, je to „hospoda“, kde se obvazují naše rány, kde dostáváme stravu, kde se znovu ujišťujeme o tom, že Kristus nás vede k Otci, který na každého z nás s láskou čeká: „Třetího dne vstal z mrtvých… vstoupil do nebe.“

Pokusila jsem se ve třech odstavcích vystihnout jádro křesťanské víry a naděje. Nevím, jestli to takhle zhuštěné dává smysl. Každý z těchto obrazů a většinu slov jsem si vypůjčila z Bible, nic z toho není můj vynález. Nechci Vás zavalovat citáty z Písma – ale stojí za to si ho přečíst, tedy aspoň Evangelia. Myslím, že se tam dá i „nezasvěceným okem“ poznat, kudy vede cesta z přítomné beznaděje. Kdo hledá pravdu vedoucí k životu, musí se vydat na cestu. Kristus o sobě říká: Já jsem Cesta, Pravda – a Život. Vyprošuji Vám světlo aspoň na první kroky.

Kategorie otázky: Křesťanství, Náboženství různá, Hledání Boha, víry

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Astronaut J. B. Irwin: to ze Ježíš chdil po Zemi je víc, než že jsem já chodil po Měsíci

Astronaut J. B. Irwin: to ze Ježíš chdil po Zemi je víc, než že jsem já chodil po Měsíci
(19. 7. 2024) To, že chodil Ježíš Kristus po zemi, znamená pro mne nekonečně víc než to, že člověk chodil po Měsíci.

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce
(17. 7. 2024) 20.7.1969 přistálo na Měsíci Apollo 11 s lidskou posádkou.

Duchovní obnova: Uzdravení a duchovní dary s Dr. Mary Healy v srpnu v Brně

Duchovní obnova: Uzdravení a duchovní dary s Dr. Mary Healy v srpnu v Brně
(15. 7. 2024) Ve Starez aréně v Brně se ve dnech 9. - 11. srpna 2024 uskuteční duchovní obnova CREDO, která přinese setkání a…

Tipy jak ne/odpočívat

(4. 7. 2024) Slovo rekreace pochází z latiny a znamená: re - creatio, neboli znovu - stvoření...

Cyril a Metoděj (5.7.)

(3. 7. 2024) Oba rodní bratři, jejichž svátek slavíme 5. července, pocházeli ze Soluně. Ta byla v té době největším střediskem…