Sekce: Knihovna

James A. Feehan

Víra Mary Ryanové

z knihy Bůh ukrytý v příbězích , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jeden kněz si všiml, že žena, kterou si pamatoval z nedělních mší, je během celé mše hluboce ponořená do modlitby. Rozhodl se poučit z její zkušenosti a při jedné příležitosti se jí zeptal, jak si rozvrhuje modlitební čas a jakým způsobem se modlí. "Modlím se otčenáš," odpověděla prostě.

Ale určitě neděláte jen to, protestoval. "Ale ano," řekla, "víte, když jsem v dobré kondici, všechno, co řeknu, jsou první dvě slova: Otče náš. Když jsem tak napůl, dostanu se až tak do půlky. Ale když mě něco trápí a jsem opravdu ve špatné formě, dokončím ho celý, a někdy se ho dokonce přemodlím dvakrát nebo třikrát. Byla to ta nejryzejší kontemplativní modlitba, jaká existuje.

Lidé modlitby jsou sami o sobě kázáním. Vezměme si příklad Mary Ryanové. Na dvacet pět let ji upoutala rakovina na nemocniční lůžko a za celou tu dobu nepřešlo přes její rty ani slůvko stížnosti. Měl jsem tu čest jí po většinu těch dvaceti let sloužit jako kněz a navždycky si zapamatuji její nemizící úsměv, klid v její tváři poznamenané bolestí a rty v neustálém pohybu při modlitbě. Když jsem ji pozdravil: "Tak jak se dnes máte, Mary?" už jsem věděl, co mi odpoví: "Skvěle, otče, díky Bohu."

Vždycky jsem od ní odcházel obohacený a cítil jsem, že jsem to vlastně já, komu moje návštěva dala víc.

Jednou, když rozhlas přenášel bohoslužby z nemocnice Nanebevzetí Panny Marie v Thurles, kde ležela Mary jako pacientka, zmínil jsem se o ní během své homilie. Bylo to na svátek Všech svatých a já rozváděl myšlenku o tom, že svatí, které dnes slavíme, byli také takovými Mary Ryanovými tohoto světa.

Po dvou dnech jsem dostal dopis od jednoho lékaře. Posledních dvanáct měsíců, psal mi, "jsem byl v důsledku vážné automobilové nehody upoután na lůžko. Byl jsem nadšeným sportovcem a měl jsem zavedenou velice úspěšnou lékařskou praxi. Nedokázal jsem přijmout, co se mi stalo, a ve své zahořklosti jsem ztratil víru v Boha i v lidi. Když jsem v neděli ráno ležel v hluboké depresi ve své posteli, zapnul jsem rádio a slyšel vás vyprávět příběh Mary Ryanové a jejího hrdinského přijetí kříže daleko většího, než je ten můj. Prosím, poděkujte jí mým jménem za to, že mi vrátila mou ztracenou víru."

***

Se svolením převzato z knihy: Bůh ukrytý v příbězích, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v r. 2002 (1988).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jste mé ruce a nohy
• Ani trošičku jsem se nebál
• Neživoříme jen?
• Ježíši, tady Jim
• Proč muži pláčou
• V každém člověku je Kristova tvář