Mé životní představení

To všechno bylo doopravdy

z knihy Neztrácet naději , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pobavilo nás, když jsme slyšeli, že náš biskup nemůže jet do Lurd, protože si vyvrtnul kotník. Našemu řediteli však do smíchu nebylo, protože se biskup rozhodl poctít místo toho naši školu návštěvou a předsedat slavnostnímu udílení cen. Kdykoli měl udílení cen předsedat pan biskup, bývalo zvykem nacvičit nějaké představení, ale tentokrát jsme nic připraveno neměli, a tak se rozhodlo, že dáme na poslední chvíli dohromady pásmo ze Shakespeara.

Mělo se skládat ze tří vážných scén, proložených dvěma komickými. V naší třídě však nepučel žádný herecký talent, a tak jsme o náročný part Jindřicha V. losovali. Volba padla na mě. Denodenně jsem pak trénoval patetická gesta před velkým zrcadlem. Na kostýmově zkoušce se mé herecké kreaci publikum smálo víc než komickým výstupům hrobníka z Hamleta a vrátného z Macbetha dohromady. Připisoval jsem to dramatickému napěti, které jsem byl schopen vyvolal; cožpak nikdy neviděli velké shakespearovské herectví?

Učitel angličtiny to nijak nekomentoval. Až těsně předtím, než jsem měl v den "D" vstoupit na scénu, mě vzal za ruku a řekl: "Teď mě poslouchej, Torkingtone. Na ten včerejší žalostný výstup zapomeň. Jestli budeš dneska hrát zase tak, vezme tě matka představená s sebou do dívčí školy a udělá z tebe předsedkyni třídy! Jsi král válečníků, a ne nějaká víla! Nejsi na jevišti, jsi na bitevním poli. A kolem sebe nemáš páťáky, ale své vojsko, které už padá únavou. Celý den dobývali město a nepostoupili ani o krok dopředu. Kamarádi po jejich boku padali mrtví k zemi, slyšeli výkřiky raněných a jsou prakticky poraženi. Vlítni tam na ně, vyburcuj je, dokopej je k dalšímu útoku, dřív než bude pozdě!"

S těmito slovy mě jednou rukou strčil na scénu a druhou zatáhl za oponu, takže se rozhrnula. Dodneška nevím, co se na jevišti sběhlo, vzpomínám si jen, jak jsem pronesl úvodní slova Jindřichovy řeči, kterou vyzývá své muže k pokračování boje: "Do nich, přátelé, znovu!" Potom si pamatuji až bouřlivý potlesk na konci výstupu; na ten nezapomenu nikdy.

I mí úhlavní nepřátelé měli za to, že to bylo skvělé představení. Monsignor si myslel, že jsem něco pil, a pan biskup mě chtěl do své diecéze. "Postavte ho na kazatelnu a Savonarola bude vedle něj vypadat jako moula," pravil. Ale všichni se mýlili. To totiž vůbec nebylo představení. Nic jsem nehrál -to všechno bylo doopravdy. Našemu angličtináři se podařilo prodchnout mne duchem člověka, který v bitvě u Azincourtu dal Francouzům co proto. Na čtvrt hodiny jsem byl slavný, ne proto, že bych byl kdovíjak dobry- herec, ale proto, že jsem se na tu chvilku jakoby "převtělil" do největšího krále-vojevůdce v dějinách Anglie.

Vždycky jsem na toto "představení" pohlížel jako na klíčový moment svého života, protože mi poskytlo jedno nesmírně důležité zjištění ohledně duchovního života. Přišel jsem na to, že připodobnit se někomu jinému, jednat a chovat se jako on, můžeme pouze tehdy, prodchne-li nás stejný duch, který prodchnul toho druhého. Jestliže ho pouze imitujeme, jako jsem já zprvu zkoušel imitovat Jindřicha V., pak bude výsledkem jen karikatura toho člověka, my budeme lidem pro smích a budou nám nadávat do šmíráků. A pokud budeme tímto způsobem kopírovat Ježíše Krista, budou nás nazývat spíš pokrytci.

Existuje pouze jeden způsob, jak Ježíše napodobit, a ten netkví v kopírování jeho vnějšího chování. Je třeba napodobit to, jak se otevřel působení Ducha, kterým byl i počat. Kdybychom se otevřeli tomuto Duchu, prodchnul by nás zvnitřku, a mohli bychom se tak přiblížit dokonalosti Ježíšově.

Nikomu se nikdy nepodaří připodobnit se Kristu, bude-li pouze zkoumat jeho dokonalé chování a pak se ho bude snažit napodobovat. To se zkrátka dělat nedá, takové snažení je odsouzeno k neúspěchu, a jestli se domníváte, že se vám to daří, pak druzí jsou určitě jiného mínění: v nejlepším případě vás budou považovat za druhořadého herce, v nejhorším případě za prvotřídního pokrytce.

Jediný způsob, jak se Kristu připodobnit, je vystavit se působení téhož Ducha, který naplňoval a inspiroval jej. V křesťanské tradici se toto otevření Duchu ze strany skutečně věřících označuje slovem modlitba. Týž duch, který učinil Ježíše dokonalým člověkem, začne i nás činit dokonalými. Naše dokonalé chování pak bude automaticky následovat - bez jakéhokoli náznaku pokrytectví.

Pokud je pro vás toto mé zjištění přínosem, stejně jako pro mě už léta, pak za ně neděkujte mně, nýbrž podvrtnutému kotníku pana biskupa a zoufalství jednoho mladého angličtináře, který mě na čtvrt hodiny podnítil k výkonu, jakého jsem pak už nikdy nedosáhl.

***

Se svolením převzato z knihy Davida Torkingtona: Neztrácet naději, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.