Moralismus versus mysticismus

Klíčová otázka

z knihy Neztrácet naději , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Za mých studentských let byly v módě kurzy křesťanské morálky, a tak jsem se do místního exercičního střediska vydal s velkým očekáváním. Kněz, který kurz vedl, nás učil, jak si máme představovat scény z evangelia a používat přitom fantazii tak, abychom upírali pozornost na Ježíšovo příkladné chování. Pak nás rozdělil do skupin, v nichž jsme měli diskutovat o ctnostech, na které jsme přišli, a seřadit je podle význačnosti. Na konci kurzu nám vyšla jakási ligová tabulka všech nejdůležitějších ctností.

„Takže,“ řekl kněz, „pokud se chcete stát příkladnými křesťany, musíte se snažit osvojit si ctnosti, které jsme objevili v životě našeho Pána.“ Pak se jakoby mimochodem zeptal, zda má někdo nějaké dotazy. V podstatě žádné nečekal; v té době se lidé moc netázali a navíc šlo o dobře vyzkoušenou frázi s předvídatelným výsledkem, i kdyby byli účastníci jiného názoru. A tak když se jeden student zvedl, v tváři kněze se objevily mírné obavy – jen mírné. Koneckonců, nejspíš to bude poděkování. Jenže nebylo.

„Víte, otče,“ řekl ten mladík, „rád bych poděkoval vám i tomu druhému paterovi za to, že jste se snažili, aby se tenhle kurz povedl. Ale mám-li mluvit za sebe, velice mě zklamal. Já totiž většinou víceméně vím, jak bych se měl jako příkladný křesťan chovat, ale v tom to není. Můj hlavní problém je, že to nedokážu. Nacházím se ve stejném dilematu jako svatý Pavel. Věděl, jak by se měl chovat, ale musel přiznat, že na to nemá vnitřní sílu. Určitě je to pro nás všechny klíčová otázka. Kde vzít vnitřní sílu, abychom byli takoví, jací bychom chtěli být? Na tuhle otázku se váš kurz nepokouší poctivě odpovědět, aspoň já mám ten dojem.“

„Rád bych vám navrhl, abyste se zúčastnil našeho doplňkového kurzu ´Cesta k úspěchu´,“ odvětil kněz, „kde ukazujeme, jak si osvojit vlastnosti, které odkrýváme v životě našeho Pána. A za druhé, chtěl bych podtrhnout důležitost milosti Boží, bez níž nikdy nezískáme pravé křesťanské ctnosti.“

Mladý muž pak znovu vstal. „Do kurzu ´Cesta k úspěchu´jsem chodil loni,“ řekl. „Proto mě zneklidňuje celkový přístup, který se v kurzech křesťanské morálky používá. O působení milosti Boží v duchovním životě se tu objeví jen teoretická zmínka, zatímco všechen praktický důraz se klade na lidské metody a techniky. Nejsem biblista ani teolog, ale zato mám doktorát z filozofie – řecké, přesněji řečeno – a díky tomu vidím, že tyhle kurzy mají víc společného s řeckým moralismem než s křesťanským mysticismem, který nepochybně stojí ve středu evangelia. Promiňte, že mluvím tak bez obalu, otče, ale tyhle kurzy ani trochu neodrážejí ducha evangelií, ale spíš ducha renesance, kdy do křesťanské spirituality pronikla řecká morální filozofie a vnesla do ní důraz, který je Písmu naprosto cizí. Mohlo by se nám v budoucnu podávat evangelium, a nikoli pohanský moralismus chabě převlečený za křesťanství?“

Cestou autobusem zpátky na kolej seděl ten mladý filozof vedle mě a fantasticky jsme si popovídali. Vysvětlil mi, že Ježíš nebyl v zásadě žádný morální filozof, který by přišel detailně popsat, jak máme milovat Boha a bližního, ale mystik, jenž nám k tomu přišel dát sílu. Dělá to tak, že nám na příkladu vlastního života ukazuje, jak se máme vystavit působení vnitřní moci a síly, která jediná nám umožní milovat Boha dokonale a bližního tak, jak Bůh miluje nás.

Tímto způsobem jsem se nikdy dřív na evangelium nedíval. Jasná a pronikavá argumentace mého společníka mě přivedla ke zkušenosti první skutečné konverze. Byla to konverze k náboženství, v němž jsem byl vychován a veden, ale kterému jsem nikdy předtím plně neporozuměl. Průzračné vody evangelia mi kalil moralismus spojený se Sokratem z Athén, nikoli s Ježíšem z Nazareta.

***

Se svolením převzato z knihy Davida Torkingtona: Neztrácet naději, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.