Vzkříšeni jsme už byli…

Každý určitě máme někoho, koho bychom po jeho smrti rádi vzkřísili. Ale to jde jen v pohádkách, kde zabitého pokropili mrtvou a živou vodou a on ožil – pamatujete? Ale my, kteří chodíme zde po zemi? My „jsme už byli s Kristem vzkříšeni“? Odpověď je jednoduchá. Pokud jsme byli pokřtěni, tak ano. Navzdory tomu, že nás čeká smrt. Protože jsme byli křtem „připojeni“ k tomu, který prošel smrtí ke vzkříšení, tedy k Ježíši Kristu. Že jsme o tom nevěděli, když jsme byli pokřtěni jako nemluvňata? Jistě. Ale on o tom ví. A když je člověk větší než malé dítě může o tom vědět také.

Velikonoce nejsou užitečné jen tím, že se jakožto křesťané díváme na závěr Ježíšova života, na jeho smrt a vzkříšení a slavíme tyto skutečnosti v bohoslužbách. Je to také příležitost k tomu, abychom se dívali i na sebe. Jsme-li pokřtěni, tak na svůj křest. Ten je naším prvním a zásadním připojením k Ježíši, který nás chce provést životem a smrtí k plnému životu s Bohem. Tedy do stavu, kterému říkáme vzkříšení.

A pokud pokřtěni nejsme či na svůj křest a na život ve víře nijak nedbáme? Uvažme, kde je naše naděje tváří v tvář smrti. Jen v představě, že nebudeme věčně o ničem vědět, protože „po smrti nic není“? Nebo že se setkáme “tam někde“ se svými blízkými? To by byly jen chabé vyhlídky.    

Redakčně upraveno