Voní křesťané, anebo ...?

Když se při křtu malé děti (anebo i dospělí) mažou vonným olejem, má to symbolizovat mimo jiné vůni Boha, která se z nich má linout všude kam půjdou. Často sním o tom, že právě skrze nově pokřtěné začne do světa pronikat „vůně“ pochopení, blízkost, něha, radost, kreativita i svoboda.

Měl jsem to štěstí potkat mnoho křesťanů, z nichž právě vyzařovalo cosi krásného, dobrého, ušlechtilého. Něco, co člověk zachytí spíš srdcem než očima. Ale nám bohužel i opačnou zkušenost… V jedné známé křesťanské písni se zpívá: „poznají nás po lásce, křesťany.“ Jeden kamarád to nedávno s hořkým úsměvem glosoval: Někdy by ta píseň měla spíš znít: „Poznají nás po zahořklosti a hněvu na celý svět.“

Nechci to paušalizovat. Díky Bohu znám mnoho lidí, kteří v křesťanském prostředí zakusili přijetí, blízkost a praktickou pomoc.

Ale když Ježíš vyslovuje touhu, aby svět poznal jeho lásku skrze lásku jeho následovníků, bolí mě, když z nás někdy vyzařuje pravý opak. A je mi upřímně líto každého okamžiku, kdy jsme – jako jednotlivci i jako společenství – nemilovali a nebudovali, ale zraňovali a ničili. Když jsem já nemiloval a nebudoval, ale zraňoval a ničil…

Bože, odevzdávám Ti chvíle,
kdy jsem – já i ostatní křesťané – namísto Tvé lásky
šířil ve svém okolí její opak.

Odevzdávám Ti okamžiky,
kdy z nás nevonělo Tvé evangelium,
ale cosi zraňujícího, hořkého, tvrdého.

Prosím, proměň mé srdce svou láskou.
Naplň mě Duchem, který dává sílu milovat i tam,
kde bych to sám nedokázal.

Uč mě pravdivě nahlížet i na svá selhání – ne proto,
abych se v nich utápěl, ale abych Ti je mohl odevzdat k proměně.
Abys pak skrze mě mohl znovu šířit svou vůni
– vůni přijetí, milosrdenství, pravdy, svobody a pokoje.