Se smrtí vlastně nepočítáme...

Naše mladší dcera (6 let) teď prochází obdobím, které prožívají v jistém věku v různé intenzitě asi všechny děti. Začala vnímat konečnost pozemského života. Pochopila, že se na svět rodíme, ale také z něj jednoho dne odcházíme. Došlo jí, že nikdo z nás neví, kdy náš odchod nastane, co ho bude doprovázet a jak to vlastně všechno bude. Má strach, myšlenka na smrt se stala jejím největším nepřítelem.

Dcera mi teď dává hodně příležitostí zamýšlet se nad tím, jak smrt vnímám já a jak k ní přistupuji.

Myslím, že není od věci si takovou otázku položit a upřímně si na ni odpovědět. V naší společnosti se možná občas trochu tváříme, jako kdybychom byli nesmrtelní a vytěsňujeme vše, co s tímto tématem souvisí. Snad trochu zavíráme oči, abychom také nemuseli pomýšlet na to, že je to téma, které se týká i nás, okamžik, ke kterému se každý den blížíme. Je na místě strach a obavy? Je na místě zlost, že zde nemůžeme zůstat na vždy?

Odpověď můžeme najít ve svém vlastním srdci. Možná je nám vnitřně vlastně pořád šest a nemůžeme se s konečností života smířit, máme strach. Věříme tomu, že smrtelné je jen naše tělo, ale náš duch přetrvá? Věříme, že smrt je vstupem do nového života? Věříme, že budeme jednoho dne vzkříšeni? Jaké místo má tedy v otázkách okolo konce života strach?