Napínáme síly, abychom udrželi krok s ostatními

Komu nevadí být za hlupáka?!

Kdo z nás by řekl, že mu nevadí být poslední, být za hlupáka, nicku? Nebo komu by nevadilo, že jsou jeho děti poslední? Ty, na které většinou nezbyde, které kamarádi zapomenou pozvat na oslavu, které jsou na ocase třídy, při zábavě nadpočetné? Bouří se to v nás… Rádi bychom, alespoň v skrytu duše, aby naše děti zazářily, a my abychom za své nasazení sklidili trochu vděku, a snad i obdiv a uznání. A tak napínáme síly, abychom drželi krok s ostatními, vedli dostatečný společenský život, udržovali dostatek vhodných konexí, byli dostatečně reprezentativní navenek, ... děti aby měly dostatek kroužků, a pak nebyly ve škole poslední...:)

Je to však náročný boj, který nás vyčerpává, frustruje, nenaplňuje a v důsledku nevede k pokoji. Možná proto může být Ježíšovo slovo naopak osvobozující: „Kdo chce být v mých očích první, ať je poslední a služebníkem všech.“

Nemusím být první!

Bůh nevyhlíží (především) machry

Pravý poklad, pravá medaile za první místo u Boha totiž nečeká (především a jen) na machry v prvních řadách, na ty co jsou tzv. In, ale hlavně na ty, kteří investovali do něčeho úplně jiného, než je lidský obdiv a uznání.

Jsou to ti, kteří se nespokojili s vlastním egoismem, sebestředností a pokrytectvím. Jsou to ti, kdo se pokoušejí být k druhým shovívaví. Jsou to ti, kdo se pokoušejí hledat společně, kde je pravda a ne si stát za každou cenu na svém. Jsou to ti, kdo se pokoušejí odpouštět nespravedlnost, pomáhat, vyslechnout, podat ruku, povzbudit, obejmout... Jsou to ti, kdo se rozhodli rozsévat pokoj a radost.

Náš život začne naplňovat nová radost a pokoj

Pokud přestaneme honit první místo, nebudeme shromažďovat pocty a díky, dávat sebe a  své zásluhy na odiv, v očích světa můžeme zapadnout. Když se ale oprostíme od pohledu jen na sebe a pohlédneme s upřímným zájmem a bez pocitu nadřazenosti směrem k druhým, náš život začne naplňovat nová radost a pokoj. Takový, který svět nemůže dát.

V očích světa tak můžeme být za hlupáky a snílky, za ty poslední vzadu. Pro Boha ale budeme vzácní. Naše hodnota totiž nebude položená v tom, kde jsme předstihli druhé lidi, ale v tom, že jsme Bohu ve svém srdci udělali víc prostoru, aby je mohl naplnit. A skrze nás pak i druhé lidi. Kolem nás je totiž spousta pro Boha vzácných a milovaných lidí. A i když nám to tak vůbec nepřipadá, možná tu máme být dnes pro ně. A tak i pro samotného Boha.

Nemusíme se tedy štvát v předhánění druhých.
Klidně můžeme být i někde vzadu.
I tam je život.