Občas úplně „vypadnu“ a nejsem schopná vůbec nic dělat

Jednou za čas se stane, že kvůli nemoci nebo i z jiných důvodů úplně „vypadnu“ a nejsem schopná vůbec nic dělat. V takových chvílích mám vždy hrozně provinilý pocit z toho, že veškerá péče o rodinu a další důležité věci zůstává ležet jen na manželovi.

Zdá se mi ale zajímavé zamyslet se nad tím, proč je občas tak těžké svěřit všechny své povinnosti a závazky do rukou někoho jiného, ačkoliv blízkého. Možná v tom někdy hraje roli naše ego, nechceme vypadat, že něco nezvládneme sami. Možná jde o to, že se bojíme někoho obtěžovat. Každý z nás si může do takové situace určitě doplnit své vlastní důvody.

Teď ale přichází palčivá otázka. Pokud máme obavy občas nechat naše starosti, povinnosti a jiné záležitosti na druhém člověku, jak to máme vlastně s Bohem? Dokážeme mu naše záležitosti odevzdávat? Jsme ochotni občas něco vložit na něj a nedržet si vše urputně sami, jen abychom měli pocit, že nikoho na pomoc nepotřebujeme?

Není občas nejlepší cestou nechat věci, které nemohu nijak ovlivnit, tomu, který na rozdíl od nás tu možnost má? Nemusíme vše zvládnout sami, nikdo to po nás nechce. Můžeme si dovolit říci, že potřebujeme pomoc, že potřebujeme oporu. Tou nám je a vždy bude Hospodin.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina,
jehož oporou je Hospodin!
Je jako strom, který je zasazen u vod,
který své kořeny vyhání k potoku;
když přijde vedro, nestrachuje se,
jeho listí zůstává zelené,
ani v suchém roku nemá starosti,
nepřestává nést ovoce.

Opakem je člověk, který spoléhá jen na sebe,
kdo za svou oporu pokládá jakéhokoliv smrtelníka.
Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť,
svůj domov má v suchopárné poušti,
v solném kraji, kde nelze bydlet. (srov. Jer 17,5-8)