Nemusíš čekat, až jednou budeš O.K.

Mnohému z nás se někdy může stát, že upadne do pochmurných myšlenek sám o sobě. Každý se někdy sám sebe ptá, jestli není příliš neschopný, nespravedlivý, nedostatečný, vzteklý, namyšlený, sobecký, mrzoutský… S těmito pocity a myšlenkami může jít navíc ruku v ruce pocit nedostatečnosti vůči (velkému a dobrému) Bohu, strach z toho, že nás v momentálním rozpoložení nemůže přijmout, že nemůžeme být jeho partnery.

Východiskem se zde pak jeví možnost buď rezignace, anebo rozhodnutí „zamakat“ na sobě, „dát se do pořádku“ a pak před Boha předstoupit a očekávat jeho uznání. Takhle to ale nefunguje. Nikdo z nás nemá síly na tak zásadní proměnu svého života.

ALE: “Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás umřel, ještě když jsme byli hříšníci.” Bůh miluje každého osobně. Miluje mne, miluje tebe - je to můj Bůh, tvůj Bůh. Můžeme (ho) milovat, protože on nás miloval jako první. Naše láska (k Bohu, druhým, sobě) je odpovědí na jeho Lásku.

A tak se není čeho bát. Ježíš o každého z nás stojí. O takového, jakým každý z nás právě nyní je. Možná hříšného, nedokonalého. Neodkládejme proto nic na později a nebojme se ho (i nyní) pozvat do svého srdce plného nedodělávek. Prostě nečekejme, až budeme O. K., protože "nyní je čas příhodný, nyní je den spásy" (2. Kor 6, 2)... Teprve až pak, jak dosvědčuje zkušenost mnohých, může do našeho života přicházet skutečná proměna a naplnění.

My milujeme,
protože Bůh napřed
miloval nás (1J 4,19).

Redakčně upraveno