Bůh někdy nechává situace zajít dál, než je nám milé

"S tím si už ani Pán Bůh neporadí. Tady už se nedá nic dělat."  Většinou máme v mysli nějakou představu o tom, co možné je a co ne. Vytváříme si ji na základě svých zkušeností, toho, co jsme viděli a zažili. Za možné pak považujeme to, co se našim zkušenostem podobá, co je překračuje jen trochu.

Ve škole jsme běhali dvanáctiminutovku. Většinou jsem při tom umíral, ale dovedl jsem si představit, že kdyby nás učitel tak nehonil, možná bych vydržel běžet ještě o pár minut déle (asi tak o dvě až tři). Po mnoha letech jsem zjistil, že je možné uběhnout dokonce i dvanáctiHODINOVKU. A pak i dvakrát tolik po horách. Dneska vím, že limity někde jsou, ale o hodně dál, než jsem si kdy myslel. Ačkoliv jsem nebyl nijak sportovně nadaný, od dětství mě fascinoval dlouhý triatlon (tzv. Ironman – 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42,2 km běhu - vše v jednom kuse). Vždycky mi přišlo, že to je jen pro pár naprostých mimozemšťanů. Po čtyřicítce jsem si tento dětský sen splnil. Nejdéle z celé přípravy mi trvalo představit si, že to je možné i pro mě, a uvěřit tomu, že se na to můžu připravit.

Jestli nás takto omezují naše představy, pokud jde o naše možnosti, se kterými bychom měli mít nejlepší zkušenost, jak nás musí omezovat, pokud jde o Boží možnosti. Kde jsou meze mojí víry? Kam až jsem schopen uvěřit, že s tím Ježíš může něco udělat? Teoreticky vyznáváme, že věříme v Boha, Otce všemohoucího. Jaké představy o jeho všemohoucnosti máme v konkrétních situacích svého života?

Ježíš chce posouvat naše představy o tom, co je pro něj možné. Proto někdy, podobně jako u představeného synagogy Jaira, nechává situace zajít dál, než je nám milé, aby i nám řekl: „Neboj se, jen věř!“, abychom tak prožili, že je možné mu věřit a na něj spoléhat mnohem víc, než jsme si kdy mysleli.