Kde je Bůh, když ho potřebujeme?

Nedávno se mě má dcera zeptala:
„Maminko, budeš mě mít pořád ráda? Navždycky?“

Jak samozřejmá mi připadala odpověď.
Ano, je přeci mou dcerou, takže ji nikdy nepřestanu milovat!

Když si uvědomím, jak často jsem si posteskla, že na mě Bůh asi zapomněl, že vůbec nevidí, jak se strašně trápím a co všechno musím prožívat... Tak malou důvěru v Boha někdy máme! Chtěli bychom ovládat náš život a diktujeme mu, jak by měl vypadat. Zlobíme se, že nejsme tam, kde jsme být chtěli, že nemáme to, co jsme si naplánovali, a že je toho na nás všeho moc.

Kde je Bůh, když ho potřebujeme? Odpověď je tak jednoduchá a samozřejmá jako ta, kterou jsem dala své dceři. Bůh je přeci naším Otcem. Kam by se od nás vzdaloval? Každý z nás je jeho milovaným dítětem. I pro mě chce to nejlepší.  

Otázka vlastně nezní „Kde je Bůh?“, ale „Kde jsem já?“
Jsem já s Bohem, obracím se k němu, hledím na něj?
Skutečně věřím, že Bůh je můj otec?
Pokud je odpovědí ANO, pak přeci nemusím mít strach.

„I kdyby mě opustil můj otec, moje matka,
Hospodin se mě vždy ujme.“ (Žalm 27,10)

"Boží láska trvá." (Žalm 103,17)