Jak žít se svou nedokonalostí?

Úsilí o dokonalost za každou cenu

Nevím, jestli existuje něco jako národní mentalita, každý člověk je jedinečný. Nicméně odlišného přístupu k mnoha věcem jsem si v různých zemích všiml. Kupříkladu normy. V Německu je norma chápána jako něco, co musí být bezpodmínečně dodrženo, jinak je všechno špatně. V Itálii je norma ideální stav, ke kterému je dobré se přibližovat. Český přístup je bližší tomu německému, ale většinou se najde způsob, jak to očůrat. Pokud jde o technické normy, je německá preciznost jistě lepší, v mnoha oblastech to ale platit nemusí.

Nemusím se hroutit, ale mohu vykročit

Co nároky na naše chování a na nás samotné?  Asi existuje pár lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou dokonalí, my ostatní se musíme nějak vyrovnat se svou nedokonalostí. Jak to děláme? Odpověď hodně záleží na tom, jak chápeme samu dokonalost. Pokud jako něco, čeho musím dosáhnout, abych byl ok, je v základu naší reakce zklamání ze sebe, se kterým se pokoušíme nějak vypořádat. Buď se smíříme s tím, že jsme tedy špatní, a na dosažení normy rezignujeme, nebo propadneme malomyslnosti a depresi, že i když se snažíme, je to nedosažitelné, případně si normu upravíme podle svých měřítek, abychom dopadli docela dobře. Společným rysem je zakonzervování současného stavu. Norma jako ideál, ke kterému se mám přiblížit, na nás sice nevyvíjí takový tlak, ale možná právě proto otvírá cestu ke zdokonalení se – mohu si normu ponechat před očima jako cíl, nemusím se hroutit z toho, že tam ještě nejsem, ale mohu tím směrem vykročit. 

 Bůh mě miluje i s mou nedokonalostí

Úvodní biblický verš (apoštola Pavla) Korinťanům vypadá jako nesourodá směs vzájemně nesouvisejících pokynů. Ve skutečnosti to je jakási syntéza, shrnutí Pavlova myšlení. Základem je představení Boha jako dárce lásky a pokoje. Pokud mu uvěřím a Boží dar přijmu, mohu zakusit, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, i s mou nedokonalostí. To přináší do srdce pokoj, ale taky touhu růst, abych se mu víc podobal. Dokonalost už není vnější norma, ale vnitřní touha. Druzí lidé už nejsou konkurenti, které musím porazit, abych se cítil lépe. Ti, kdo jsou v něčem dál, mě mohou inspirovat. Mohu s nimi žít ve svornosti a pokoji. Mohu přijmout i napomenutí jako pomoc ke zdokonalení, ne jako usvědčení z toho, jak jsem špatný. A konečně každý krok na cestě zdokonalování se je zdrojem radosti, která živí touhu po dalším růstu.

Nemusím zůstat stejný,
mohu se učit novým věcem,
mohu se proměňovat,
růst v mnoha oblastech svého života, 
mohu se zdokonalit.

A mohu žít radostně, i když dokonalý ještě zdaleka nejsem.