Co na srdci to na jazyku?

Kolik věcí neřekneme jen z falešné ohleduplnosti
či z vyžadované politické korektnosti?
A kolik věcí naopak říkáme jen ze zdvořilosti?

Zvláště za totality jsme si zvykli,
že je normální si něco myslet a něco jiného říkat nahlas.
Toto rozdvojení v sobě ale skrývá past,
že sami ztratíme přehled, co se doopravdy děje v našem nitru.

Samospasitelné není ani heslo "co na srdci, to na jazyku".
Upřímnost je pro budování vztahů důležitá,
neprospěje jim ale, když každému na potkání vmeteme do očí,
co se nám zrovna urodilo v hlavě,
jaký z něj máme momentálně pocit apod.

Evangelium nás zve na prvním místě k tomu,
abychom byli upřímní sami k sobě a poctivě zkoumali,
kde je moje srdce a co se v něm odehrává.
Jaké postoje skutečně zastávám v hloubce svého nitra?
S těmi se pak dá dál pracovat.

Chceme-li budovat hluboké vztahy,
ať už s druhými lidmi či s Bohem,
nabízí se nám jako druhý krok objevovat,
co je v srdci druhého, tak jak nám svoje nitro otvírá.

Dělám pro druhého to,
co si opravdu přeje a co potřebuje,
nebo realizuji jen svoje představy?
Nesnažím se ho dokonce nějak alibisticky odbýt?

-redakčně upraveno-