Máte se obrátit od nicotných model. (Sk 14,15) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Detlev Cramer

Zákon a trest

Výslech

z knihy Toho dne , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Toho dne spočinula na rameni mého kožichu čísi ruka. Tak jako každý ruský voják nosili i váleční zajatci v zimě kožichy rounem dovnitř a surově zpracovanou kůží navrch.

Někdo mi dechl horkým dechem na zátylek:
„Što takoje – co se to tu děje?“

Otočil jsem se i s tou pařátou na rameni a pohlédl do tváře ruského policisty. Ještě jsem ani nestačil sáhnout na klepadlo na dřevěných vratech malé usedlosti. Moje zákaznice, jíž jsem nesl dřevo, ještě ani nestačila vyjít ze zasněženého domku na dvorek.

Krádež na nedaleké pile i nedovolené opuštění pracoviště – obojí bylo naprosto zjevné, naštěstí už nebylo zjevné, že se tato pouť, začínající přede dveřmi domu ředitele pily a pokračující zásobováním mé soukromé klientely, každodenně opakuje. „Davaj, pašli – tak, jde se!“ rozkázal strážník.

Dusali jsme sněhem k lágru, který ležel hned vedle pily na břehu Volhy, po níž pluly silné ledové kry. Policista mě předal německému politrukovi, a ten reagoval s náležitým rozhořčením:
„Zdrhnout z práce a krást dřevo!“

Na německé komandatuře mě politruk prohledal. Našel osmdesát dva rubly, tedy hodnotu zhruba třinácti a půl kilogramu chleba. Přiznal jsem mu nedovolené opuštění pracoviště. Dohodu s kirgizským předákem, k němuž jsem byl v dřevozávodě přidělen jako pomocník na katru, jsem zamlčel: Z krajinek – odřezků s kůrou – odpadávajících při rozřezávání připlavených kmenů na prkna jsem svazoval drátem otýpky a dopoledne je expedoval pod vnější schodiště u domu ředitele pily.
Když jsem příštího dne skládal na stejné místo další dodávku, našel jsem tam svou odměnu : drobné rublové bankovky, skrojky chleba a vždycky i mísu vařené zeleniny, často ještě teplé. Ředitele jsem nikdy neviděl osobně.

Kirgiz mi dal úkol. Denně kryl mou nepřítomnost, když přišla policie z lágru na kontrolu. A vždycky mi dovolil vzít nějakou tu otýpku navíc a zásobovat můj malý soukromý okruh spotřebitelů.

Po osobní prohlídce a telefonátu mě politruk vzal do kanceláře NKVD k ruskému majorovi zodpovědnému za práci na pile. Vstoupili jsme izolovanými vypolstrovanými dveřmi, za nimiž byl upevněn ještě těžký závěs, do místnosti, v níž pět metrů ode dveří seděl za psacím stolem major.

Předané bankovky rozložil před sebou. Smekl jsem ušanku. Vpravo vedle dveří seděla u malého stolu žena v uniformě poručíka a překládala hlášení německého politruka. Major, čerstvý čtyřicátník těžké atletické postavy s pečlivě střiženými šedivými vlasy, tiše naslouchal. Slabé světlo stolní lampy ozařovalo jeho nehybný, vážný výraz tváře. Drobná poručice ve věku kolem třicítky měla dlouhé vlasy rozčísnuté na pěšinku a stažené na šíji do drdůlku. Tlumočila věcně, aniž do překladu vnášela emocionalitu, s jakou bylo podáno německé hlášení. Pak byl politruk propuštěn.

Začal dvouapůlhodinový křížový výslech:
„Rozkrádáte naše socialistické vlastnictví. Prodáváte dřevo z pily, které patří našemu lidu.“ Tlumočnice přeložila majorovo prohlášení do němčiny a mou odpověď do ruštiny:
„Nosím je občanům, kteří bydlí v sousedství.“
„Vždyť je prodáváte!“
„Někdy dostanu nějaké peníze, většinou ale jídlo.“
„Jaké jídlo?“
„Chlebové kůrky, vařenou dýni, řepu a brambory – někdy i cibuli nebo česnek, zřídka kukuřičný klas.“
„Kolik jídla?“
„Mističku zeleniny za otýpku dřeva. Často u toho leží kousek chleba.“
„Kde jste byl zajat?“
„U Německého Brodu.“
„U které jednotky jste tenkrát sloužil?“
„V osmém pluku horských dělostřelců.“

Většinu mých odpovědí si zaznamenal. A možná to u některých jen předstíral. Také tlumočnice si dělala poznámky.

„Kde leží ten Německý Brod?“
„V Československu.“
„Prodával jste jen otýpky kůry?“
„Ne, taky větve.“
„Kolik jich bylo?“
„Asi čtrnáct.“
„Co jste za ně dostával?“
„Tři až pět rublů za větev.“
„Jaký měl váš regiment bojový úkol?“
„V dubnu 1945 jsme stáli na frontové linii na slovensko-českém pomezí – jako horští dělostřelci.“
V jaké hodnosti jste sloužil?“
„V poddůstojnické – byl jsem praporčík.“
„Kolik větví jste prodal?“
„Asi čtrnáct.“
„Roznášel jste dřevo denně?“
„Ano, každý pracovní den.“
„Kolik vám bylo, když jste se dostal na frontu?“
„Devatenáct, 13. dubna 1945, na své narozeniny.“

Průběh křížového výslechu jsem znal z předchozích výslechů. Býval jsem k nim předvolán většinou kvůli podezření ze zakázaného styku s ruským civilním obyvatelstvem.

Výslechy měly vždycky přibližně stejný výsledek – pravdivé přiznání nedovoleného opuštění pracoviště a občas označení „spekulant“ nebo „parazit“, což bylo nebezpečné. Jen zřídka na mě padlo podezření, že bych udržoval styky s ruskou politickou opozicí. Dokázal jsem je vyvrátit tím, že jsem pokaždé popisoval pomoc, které se mi dostávalo.

A opakovalo se pořád totéž: brzy po výslechu nebo bezprostředně po něm jsem byl přeložen do jiného lágru, celkem dvaatřicetkrát za těch tři a půl roku.

Major se mě zeptal na profesní kariéru mého otce, na mé školy, na vzdělání sester, na služební postup v armádě a základní vojenské vzdělání, na rodné jméno matky a povolání jejího otce. Chtěl znát místa a data vojenských akcí, ceny a výši úhrady v naturáliích za kradené nebo směňované zboží, jména a činnost mých důstojníků a školitelů.

Ze stále plnější kádě informací, nepodstatných i hodných pozornosti, si vytáhl poznamenané výpovědi k opakovanému srovnání a kontrole, pevně odhodlán vystopovat jakýkoli rozpor. Míchal otázky vojenskopolitického rázu s dotazy na rodinnou a soukromou oblast. Do stále nastražené sítě otázek a odpovědí vplétal vlastní výslech ve věci přestoupení zákona rozkrádáním socialistického majetku. Psal, srovnával, přezkoumával, ptal se, listoval v papírech, opakoval – a vždycky pozorně vyčkával s nadějí, že v síti nakonec přece jen uvízne ryba, která se lapí do jednoho z důmyslně nalíčených ok. Měl spoustu času.

Rozporuplné výpovědi vyvolávaly nedůvěru. Měly horší účinek než bezprostřední přiznání viny. Jedno ze základních pravidel přežití mi pomohlo nalézt správný kurz: největší jistotu v rámci zdejšího rejstříku trestných činů poskytovalo člověku pravdivé doznání. Chovat se podle tohoto pravidla nemělo nic společného s rozměrem mravnosti. Čin byl podmíněn čistě ekonomicky – odhadem zbytku vlastních sil a potřebou poskytnout hladem oslabené schopnosti koncentrace prostor, po němž by vzpomínky mohly bezpečně šplhat jako po dobře jištěné horolezecké stezce.

Protože z trestů v zajateckých táborech bylo mezitím vypuštěno odpírání spánku, noční výslechy, ostré světlo, samotka, bití a mučení, bylo celkem jednoduché držet se této podstatné zásady a nezatahovat přitom do přiznání svého zaměstnavatele, zákazníky a další zasvěcené do věci.

Major postrčil bankovky před své papíry.
„Tady je dvaaosmdesát rublů. Ty jste si nevydělal prací.“
„Malá peněžní hotovost na opatření chleba.“
„To všechno z našeho kradeného dřeva.“
„Nejenom – také jsem prodával své příděly machorky. Jsem nekuřák. A prodával jsem i své příděly mazlavého mýdla.“
„A čím jste se myl?“
„Když jsem se hodně umazal, tak pískem z volžského břehu.“

Ptal se na množství a cenu prodaných přídělů a zeleniny, znovu zkoumal své poznámky o větvích a otýpkách, o vojenské hodnosti až k sourozencům, datům a faktům ze soukromí.

Najednou mlčky vstal. Musel si odskočit. Nedokážu odhadnout, jak dlouho trvalo, než se vrátil. Stačilo to ale na dvě otázky a odpovědi v záblesku osobní sympatie.

Zeptal jsem poručice sedící vedle mě:
„Hovoříte skvěle německy. Kde jste se to naučila?“
„Studovala jsem germanistiku. Před válkou jsem byla učitelkou na německé škole v Saratově.“
Pak se zeptala ona:
„Proč máte vy Němci takový strach z NKVD?“
„Pro nás je NKVD jako pro vás SS.“

Pak se major vrátil do kanceláře. Kroužil pohledem po svém stole a po celé místnosti. Větřil. Něco v jeho vnímání se muselo změnit. Následoval jsem přivolávající pohyb jeho ukazováčku a pomalu jsem se blížil ke stolu.

Zvoláním „stoj!“ mě zastavil tři metry od kraje stolu. Teď tlumočila poručice za mými zády.
„Nosil jste naše dřevo každý den?“
„Ano, kvůli svým střevním potížím jsem se několikrát za den odhlásil u vedoucího pily.“
„Věděl, kam jdete?“
„Ano, na toaletu.“

Odmlčel se. Procházel tužkou své poznámky, jako by něco přepočítával.
Pak se na mě podíval. Nečíhal, jen vyčkával a potom velice vážně řekl:
„Chybí peníze.“

Odhadoval jsem, že toto prohlášení nemuselo být nutně výsledkem jeho účtování, ale psychologickým tahem. Proto jsem otevřel taštičku s fotografiemi své rodiny.
„Požadujete ještě i mou poslední rezervu na kilo a půl chleba. Tady je deset rublů.“

Ze skrýše mezi dvěma neslepenými listy papíru z pytle od cementu, na nichž byly nalepeny fotografie sourozenců, jsem vytáhl pečlivě složenou bankovku.

„Chci se na to podívat,“ vybídl mě s nataženou rukou.
Nezajímaly ho fotografie, ale sáhl do papírové skrýše. Vytáhl z ní jehlu a zrezivělou žiletku. Zašermoval jehlou proti mně.
„Víte, že to nesmíte mít u sebe.“
„Já vím.“
„A?“
„Nechci běhat kolem jako vagabund.“
„Zasunul jehlu zpátky do skrýše.
„A co je to tady? Žiletka? To je taky zakázané. Vždyť už se s tím stejně nemůžete oholit.“
„Neschoval jsem si ji kvůli holení.“
„A k čemu?“
„Kdyby to jednou mělo být opravdu zlé…“
Zatímco mě mlčky nespouštěl z očí, zasunul zpět i žiletku – a pouzdro mi vrátil.

Tato nečekaná reakce mi dodala víc důvěry. Ta se dostavila přesně v závěru výslechu. Podle nástěnných hodin za majorovou hlavou uběhly dvě hodiny. Teď šlo o motiv, o znalost zákona a o potrestání.
„Znáte náš zákon o rozkrádání socialistického majetku?“
„Ano.“
„Odkud?“
„Z pravidelného předčítání na apelplacu.“
„Kdy to bylo naposled?“
„Před dvěma měsíci.“
„A trest znáte taky?“
„Ano.“
„Jaký?“
„Nucené práce.“
„Jak dlouho?“
„Až na dvacet let.“
„A přestože jste to věděl, odvážil jste se dopustit se přečinu na našem majetku?“
„Na odpadcích majetku.“
„Proč?“
„Protože doufám, že se jednou dostanu relativně zdráv domů do Německa.“
Mlčel. Pronikavě se na mě zadíval.
Ani nepřátelsky, ani rozhořčeně – vážně.

Poslední otázku jsem položil já jemu:
„Co byste dělal na mém místě vy?“
Zařval na mě a vykázal mě rukou ze dveří:
„Na ulicu, idi – zmiz!“

Ponaučení „tady se ptám já“ si odpustil.

Ke křiku ho strhly emoce.
Rozuměli jsme si.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Boj italského misionáře s čínskými těžaři zlata v Africe

(15. 5. 2019) Divoká těžba čínských společností plundruje krajinu a ožebračuje beztak chudé a občanskou válkou zbídačené obyvatelstvo...

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(14. 5. 2019) 15. květen je od roku 1994 ustanoven jako Mezinárodní den rodiny. Texty k tématu: rodina (v katalogu), rodina (v...

ABSOLVENTI NEJEN VYSOKÝCH ŠKOL SE POČTVRTÉ SETKAJÍ NA VELEHRADĚ

(13. 5. 2019) Čtvrtý ročník akce Absolventský Velehrad se uskuteční v termínu 17.–19. května 2019. Myšlenka setkání navazuje na...

Festival Lumen přivítá návštevníky 7. a 8. června 2019 na Trojičním náměstí v Trnavě.

Festival Lumen přivítá návštevníky 7. a 8. června 2019 na Trojičním náměstí v Trnavě.
(12. 5. 2019) Na hlavním pódiu se v pátek představí folklórní složení FidliCanti, úžasná Janais, Altarive, Godzone...

Svátek matek 2019

Svátek matek 2019
(10. 5. 2019) Datum Dne matek připadá v roce 2019 na neděli 12.5.

Zemřel Jean Vanier, zakladatel hnutí Archa

(7. 5. 2019) Ve věku 90 let zemřel 7.5.2019 Jean Vanier. Celý svůj život věnoval přinášení naděje trpícím lidem: „Poselství...

Jak poznám Boží vůli? : videoseriál "Víra do kapsy"

Jak poznám Boží vůli? : videoseriál "Víra do kapsy"
(4. 5. 2019) Je opravdu všechno, co se nám v životě děje, Boží vůle? Jak ji poznat?