Máte se obrátit od nicotných model. (Sk 14,15) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Detlev Cramer

Trny a růže

V lazaretu

z knihy Toho dne , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Toho dne ukončilo rozsvícené světlo za časného jitra mou první noc v nemocničním pokoji.Venku za oknem ležely sněhové peřiny na větvích stromů a odraz světla z chodeb a místností je barvil do růžova, dokud sluneční světlo o něco později neprozářilo mrazivý den.

Osm pacientů s těžkým onemocněním žaludku, střev a plic leželo ve svých postelích vedle sebe a naproti. Každý mohl vidět každého.
Takřka se nemluvilo. Náš německý ošetřovatel Heinz a ruská sestřička Raja připravili ke každému lůžku teploměr a žínku v malé misce s vodou na mytí.

Bezvládní nemocní byli odkázáni na cizí pomoc. Zesláblí, kteří nebyli s to sami se na lůžku pohnout, byli polohováni. Proleženiny se ošetřovaly mastí. Jakmile ranní svítání zaplašilo noc, byla tu snídaně: několik krajíčků bílého chleba, kostička másla, horký tmavý čaj – doma jsme pravému čaji vždycky říkali „ruský“, i když pocházel úplně odjinud. Každý z nás jedl velice pomalu, čímž propůjčoval té trošce rozměry královské hostiny.

Jako poslední byl s jídlem hotov můj soused odnaproti. Jeho tvář se mi nesmazatelně vryla do paměti. Byl o dost starší než já a měl oboustranný zápal plic - stejně jako já. Jeho popelavá kůže se napínala přes lícní kosti jako pergamen, v hluboce zapadlých očích jsem četl smrt, která po něm užuž sahala – jako u nebožáků na starých barokních obrazech „Tance smrti“ , vedených do kola kostlivcem s kosou.

Po přestávce na odklizení špinavého nádobí mu přinesli další zvláštní porci – pouze jemu a nikomu jinému – a jak jsem se později dověděl, byla pro něho objednána už před mnoha dny. Staniční lékařka měla denně k dispozici třicet mimořádných porcí pro nejzávažnější případy z osmi set hospitalizovaných válečných zajatců.

Když mu Raja přinesla jídlo k lůžku, bez cizí pomoci se dokázal posadit a jedl takřka s náboženským vytržením pokrm vyčarovaný jakoby kouzelným prstenem odkudsi ze země hojnosti – dva kousky kuřecích prsíček zbavených kůže s kopečkem sladké šlehačkové rýže, naservírované zvlášť na bílém talíři.

Sotva dohodoval (pro tehdejší „normálně“ se stravující ruské civilní obyvatelstvo to byla takřka nepředstavitelná lahůdka), už tu byla vizita. Do pokoje vstoupily dvě lékařky a z bílých plášťů jim čouhaly černé vojenské holínky.

První šla primářka, velká a krásná žena s pletencem vlasů věnčícím jí hlavu a s lehounce šikmýma očima klouzajícíma po okolí klidným pohledem. Za ni se postavila staniční lékařka s připravenými chorobopisy v rukou. Zdálo se, že její vnitřní vyrovnanost vyrůstá ze směsice smutku, rezervovanosti a náklonnosti.

Na svém dlouhém pochodu do zajetí jsem se naučil číst v lidských tvářích. Umět je správně odhadnout bylo životně důležité. Ta schopnost vedla člověka, že riskoval takovou věc, jako vystoupit z transportu a vzdálit se z něj, jen aby si vyprosil chléb, vodu nebo trochu zeleniny, a to přímo před nosem strážných, kteří měli rozkaz okamžitě střílet, jakmile něco podobného zjistili. U obou žen bych to riziko také klidně podstoupil. Obě byly ve věku mé maminky.

Během vizity se mě doktorky ptaly na bolesti, na trávení, na spánek a hlad a na schopnost pohybu. Diagnózu stanovovaly podle tělesné teploty, poslechu srdeční činnosti a příležitostně také zkoumáním vyplazeného jazyka nebo měřením pulsu. Mezitím si porovnávaly výsledky se zápisy v chorobopisu. U mé postele stály toho dopoledne poprvé. Staniční podala primářce můj chorobopis: „Včera hospitalizován.“

Ta četla na předem rozevřené stránce vývoj choroby. Nevěděl jsem, jestli tam byl vypsán pouze lékařský nález nebo také zmínka o tělesné sabotáži a poslání do trestného oddílu.


Po krátké odmlce se rusky zeptala:
„Jak se cítíte?“
„Mám po té dobré snídani pořád ještě hlad.“
Když jí Raja překládala mou odpověď, vyloudilo jí to úsměv na tváři.
To mi dodalo odvahy.
„Můžu dostat také zvláštní porci jako můj kamarád naproti?“
Když jí to Raja přetlumočila, začaly si něco šuškat se staniční lékařkou. Pak se znovu usmála:
„Uvidíme.“

Krátce po vizitě přinesla jiná sestra k mé posteli tu porci ze země hojnosti se šlehačkovou rýží, jaká se u nás doma podávala někdy místo moučníku, dochucená brusinkami z pomořanských lesů, ale nikdy ne jako příloha ke kuřecím prsíčkům. Pocit blaha zaplavil tělo i duši a vzdálený domov se zase o poznání přiblížil.

Lékařka se zkoumavým pohledem se stala mou novou ochránkyní.
Bylo mi, jako bych mohl skály lámat, přestože mé tělesné síly nestačily ani na to, abych se bez pomoci otočil na posteli.
Každý den jsem pak dostával tenhle zvláštní příděl výživné stravy: smetanou ředěný tvaroh, jemné maso, jahelnou kaši maštěnou slunečnicovým olejem. Karbanátky z libového masa s bramborovou kaší a vždycky také smetanovou rýži obloženou kousky masa nebo nakládaným ovocem.

Třetího dne kamarád z protější postele umřel. Ráno ležel se strnulýma otevřenýma očima v bledém světle stropní lampy. Zavolali německého lékaře, ten potvrdil smrt a zatlačil mu oči.

Po letech mi Německý červený kříž poslal seznam pohřešovaných německých vojáků z Atkarska. V hubeném obličeji svobodníka Butzlaffa jsem rozeznal rysy smrtelně nemocného kamaráda ležícího naproti mně. Tenkrát jsem alespoň mohl pomoct hledat a najít lidi, kteří potvrdili jeho smrt.

Pro rodinu Butzlaffových se tak proměnila nejistota jeho osudu v jistotu smrti. Začal jsem si dopisovat s jeho paní. Teď už ví, že umřel klidně a že po mnoho dní před svou smrtí dostával zvláštní příděly jídla, kterými se mu ruská lékařka snažila zachránit život.
On dostával zvláštní porci místo léků, já jsem ji už po čtyři týdny dostával proto, že jsem o ni poprosil.

Vzpomněl jsem si na pobouření svého tatínka, který byl během války jako člen německé lékařské správy pověřen epidemiologickou prevencí v lágru ruských válečných zajatců poblíž chemičky v Leuně.

Doma nám s odporem líčil zničující hlad, kdy vězni žvýkají podrážky z bot a pojídají maso mrtvých. Uvažoval jsem, jestli by se na jeho pobouření něco změnilo, kdyby měl jen tušení o příkladném chování lékařů z „nepřátelské“ strany?

Vždyť i váleční zajatci v jeho kompetenční zóně byli přece něčí synové. Nepřísluší mi vynášet soudy, protože sám si nedokážu odpovědět na otázku: A co bys dělal na jeho místě ty? Naštěstí jsem byl takového rozhodování ušetřen.

Moje důvěra v místní lékařskou péči neustále rostla, přestože nebyly dostupné takřka žádné léky. Moje naděje se upevňovala stále novými vlákénky k pevné půdě. Zakoušel jsem lidskou laskavost při polohování na lůžku, když mě sanitáři podpírali při vstávání z postele; zakoušel jsem posilující účinek vydatné stravy. V této blahodárné součinnosti se mi ponenáhlu začaly vracet duševní i tělesné síly.

Na pacienty s plicními chorobami měly navíc skvělý účinek hořčičné zábaly. Podle této staré dobré osvědčené metody domácího lékaře se horní polovina těla nejprve důkladně vydrhla studenou vodou, aby se rozproudila krev, a potom se okamžitě balila do vlhkých nahřátých zábalů potřených drcenými hořčičnými semínky. Pak byl člověk zabalen do přikrývek a musel až k hranici bolesti vydržet rychle se vytvářející horko. Teprve pak mohl požádat o rozbalení, aby horko nepoškodilo kůži.

Staniční lékařka přicházela na náš pokoj denně. Komunikovala více svým pohledem než skoupými slovy otázek. Během těch čtyř týdnů se jednou posadila na kraj mé postele. Zeptala se, jak se mi vede, a já jí odpověděl, že dobře. Podívala se na mě vážně:
„Mého otce probodli němečtí vojáci bajonetem při boji v zákopech, a já se teď snažím dát vás tu dohromady.“

Několik dnů po tomto vyznání mě přeložila ze svého pokoje na horní velký nemocniční sál. Už jsem se dokázal bez pomoci dobelhat po chodbě na toaletu, i když jsem se pořád ještě musel opírat o dveře a stěny. Byl jsem mimo přímé ohrožení života.

Nahoře mi přidělili uvolněné místo na palandách pro sto šedesát lidí – a normální nemocniční stravu. Tu doktorku jsem za celých osm měsíců v lazaretu ani později už nikdy nespatřil. Ale zůstane se mnou už navždycky.

Začal nový úsek života. Z odumřelých a zaschlých slupek začínal v těch devíti měsících vyrážet na světlo klíček nového růstu. Jako bych se podruhé narodil. Četl jsem v té době německé texty z vytříděných zásob nemocniční knihovničky ze zrušené německé školy v Saratově a objevil tam mimo jiné „Bělkinovy povídky“ od Puškina.

V jednom odrbaném svazečku jsem našel „Trubky ze Säckingenu“ od Scheffela. Jednu větu z téhle povídky si můj dědeček přizpůsobil podle své životní filosofie: „Život je vlastně pěkná podlost, když tu jsou vedle růží hned také trny,“ stálo v knize. Podle dědy však věta zněla: „V životě je to skvěle zařízeno, když jsou vedle růží také trny“ – a to byla vydatná zálivka pro můj další růst.

Růže s trny se staly částí medailónu, jehož výrobou jsem se vrátil ke své zálibě v intarzování, kterému jsem se začal věnovat v chlapeckých letech.

V medailónu tvořeném rámcem a výplní se prolínaly čtyři symboly: planoucí srdce spoutané řetězy, čtyři slzy a ptáček švitořící ve spleti ratolestí se čtyřmi květy. Ty čtyři symboly byly zasazeny do rámce tvořeného zlomeným mečem a ostnatým drátem se čtyřmi kapkami krve. Na zadní straně byla rozkvetlá růže orámovaná trním a čtyřmi hvězdami.

Bílé javorové dřevo jsem dostal v truhlárně, dlátka mi vyrobil jeden německý kovář. Vykoval je na kovadlině z rozžhavené podkovy a zakalil je. Pak na brusném kotouči náležitě vybrousil profily a ostří.
Zakrátko jsem si nasbíral materiál k vykládání: zbytky dřeva poražených ovocných stromů z hromad určených k topení, perleť a barevný celuloid z pouzder na mýdlo a opotřebovaných kartáčků na zuby. Všechny ty drahocennosti jsem si mohl koupit za potraviny, kterých jsem měl zakrátko víc než jsem potřeboval.

Německý kamnář, v lazaretu zvlášť vážený mistr, potřeboval kvůli množství zakázek v domácnostech ruských důstojnických rodin pomocníka. Pracovní místo bylo okamžitě k mání, protože hrůza z rychlého zotavení a nabrání sil znamenala hrozbu propuštění z lazaretu a návratu do lágru. Proto se pacienti drželi co možná nejdéle na posteli.

S mistrem jsme si velice dobře rozuměli. Ruští zákazníci a zaměstnavatelé nás bohatě zásobovali. Potřeboval mě a já jsem zase pro svou zálibu potřeboval prostředky k nákupu surovin: můj oběd v lazaretu byl volný a nosil jsem si z práce navíc potraviny, které jsem zdaleka všechny nespotřeboval.

Jimi jsem mohl zaplatit i dalšímu pacientovi – někdejšímu knihvazači, který mi papírem z pytlů na cement a bramborovým škrobem vyspravil pouzdro na fotografie. V jedné jeho tajné přihrádce mezi dvěma vrstvami papíru jsem si mohl schovat i žiletku a jehlu. Nově nalepené fotografie mé rodiny se později ukázaly jako životně důležité pro můj návrat domů.

Potraviny získané při práci venku i moje práce se dřevem probouzela zvědavost mých sousedů na palandě. Ptali se na můj osud, než jsem se sem dostal, i na čas, který jsem strávil tady v lazaretu. Malý nemocniční pokoj intenzivní péče nikdo z nich neznal. Ale lékařku, která tam pracovala a jejíž jméno mi zůstalo utajeno, poznali ze svědectví jiných pacientů a podle mého popisu.

„Tak to jsi byl u židovské lékařky, u paní Glinské. Ta se tu stará o každého těžce nemocného. Její muž je také doktor, pracuje v nějakém lágru.“

Po devíti měsících jsem stál jako znovuzrozený opět před komisí v lékařské ordinaci. Muži, kteří měli být uschopněni k práci, byli vyvolávání po jednom jménem.

Za stolem mě širokým úsměvem pozdravil Glinskij.
„Tak co, Cramere, všechno v pořádku? Zase pracovat?“
Šťastný z nečekaného setkání jsem potvrdil:
„Všechno v pořádku – pracovat!“

Můj zjev musel působit velice přesvědčivě. Obvyklé přezkoumání kondice štípancem do zadní části tentokrát odpadlo. Měl jsem se připravit na transport zpátky do lágru.

Glinskij mě osobně dopravil na stejné místo, kde mě vytáhl z trestného oddílu. Odtud mě tenkrát poslal v doprovodu Ljuby do lazaretu. Jako jeden z osmi stovek zajatců, rozdělených do tří bloků, jsem se právě odtud dostal do ordinace jeho ženy. Všechna ta setkání už jsem dávno přestal považovat za náhodná.
Kruh se uzavřel.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Boj italského misionáře s čínskými těžaři zlata v Africe

(15. 5. 2019) Divoká těžba čínských společností plundruje krajinu a ožebračuje beztak chudé a občanskou válkou zbídačené obyvatelstvo...

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(14. 5. 2019) 15. květen je od roku 1994 ustanoven jako Mezinárodní den rodiny. Texty k tématu: rodina (v katalogu), rodina (v...

ABSOLVENTI NEJEN VYSOKÝCH ŠKOL SE POČTVRTÉ SETKAJÍ NA VELEHRADĚ

(13. 5. 2019) Čtvrtý ročník akce Absolventský Velehrad se uskuteční v termínu 17.–19. května 2019. Myšlenka setkání navazuje na...

Festival Lumen přivítá návštevníky 7. a 8. června 2019 na Trojičním náměstí v Trnavě.

Festival Lumen přivítá návštevníky 7. a 8. června 2019 na Trojičním náměstí v Trnavě.
(12. 5. 2019) Na hlavním pódiu se v pátek představí folklórní složení FidliCanti, úžasná Janais, Altarive, Godzone...

Svátek matek 2019

Svátek matek 2019
(10. 5. 2019) Datum Dne matek připadá v roce 2019 na neděli 12.5.

Zemřel Jean Vanier, zakladatel hnutí Archa

(7. 5. 2019) Ve věku 90 let zemřel 7.5.2019 Jean Vanier. Celý svůj život věnoval přinášení naděje trpícím lidem: „Poselství...

Jak poznám Boží vůli? : videoseriál "Víra do kapsy"

Jak poznám Boží vůli? : videoseriál "Víra do kapsy"
(4. 5. 2019) Je opravdu všechno, co se nám v životě děje, Boží vůle? Jak ji poznat?