Vlídnost a dobrota

jakou má mít duchovní otec

z knihy Spiritualita zdola , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Pokora bývá spojována s vlídnou dobrotou. Řecké tapeinos znamená v češtině pokorný, ale stejně se často překládá také výraz prays. Prays označuje však zároveň dobrotu, mírnost. Pro Evagria Pontica je vlídnost charakteristickým znamením duchovního otce…

Svou vlídností člověk ukazuje, že ho jeho pokorné sebepoznání v srdci proměnilo. Evagrius varuje před pěstováním zdrženlivosti bez vlídnosti: „Zdrženlivost podrobuje jen tělo, vlídná dobrota však propůjčuje intelektu zrak!“ (List 27,4). Vlídnost je předpokladem skutečné kontemplace. Velmi často upozorňuje Evagrius své mnichy na Mojžíše: „Byl pokornější než všichni lidé“ (Nm 12,3; List 27,2). Jako on můžeme patřit na Boha tehdy, naučíme-li se jeho pokoře. Askeze bez vlídnosti jen zatemňuje ducha. Proto Evagrius napomíná své žáky: „Nezapomeň především na vlídnost a rozvážlivost, protože čistí duši a přibližují ‘poznání (= kontemplaci) Krista’“ (List 34,2).

Kdo se setkal se svým vlastním lidstvím, tomu už není nic lidského cizí. Je smířen se vším lidským co ho potkává, tedy i se slabými a nemocnými, s nedokonalými a ztroskotanými. Vše vidí objaté vlídným pohledem Božím, milosrdným zrakem Ježíšovým - a tak nemůže ani jinak než sám milosrdně a vlídně hledět na všechno, s čím se setká ve své vlastní duši i v jiných lidech...

Ježíš Kristus přijal vše lidské, a tím nás vykoupil. Ve svém lidství vynesl s sebou do nebe všechny naše lidské slabosti. Protože sestoupil do hlubin země, mohl i vystoupit do nebes. Tím ukázal cestu i nám. ..

Cílem pokory je láska, která zahání veškerou úzkost. Protože jsme v pokoře sestoupili do pekla vlastní rozpolcenosti, ztratili jsme všechen strach z věčného pekla. Uprostřed pekla své duše jsme objevili samotného Krista. On do ní vnesl světlo, a tím ji proměnil. Úzkost zužuje. Zaženeme-li na cestě pokory strach, rozšíříme si srdce. Proto platí pro konec cesty pokory totéž, co říká Benedikt na konci prologu o klášterním životě vůbec: „Jakmile se však jednou v klášterní kázni a ve víře pokročí, tu se srdce rozšíří a my se rozběhneme cestou Božích přikázání v nevýslovné sladkosti lásky“ (Prolog 49).