Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu prožívat opravdové štěstí, ale není to to, o čem jsme snili...

Součástí lidské přirozenosti je nedokonalost.

z knihy Miláčku, netrap mě , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že konečně budu prožívat opravdové štěstí. Nechci říkat, že jsem dopadla na tvrdou zem, ale stejně, byla jsem opravdu zklamaná… to není to, o čem jsem snila.“

„Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že konečně budu prožívat štěstí. Konečně mělo skončit mé dívčí osamocení. Byla jsem přesvědčená, že s manželem, tak okouzlujícím a jemným mladým mužem, jaký byl v době našeho zasnoubení, budeme nejbáječnější dvojicí na světě. Mým přesvědčením bylo, že budeme všechno sdílet – své touhy, myšlenky, plány, víru. Nechci říkat, že jsem dopadla na tvrdou zem, ale stejně, byla jsem opravdu zklamaná… Mladým lidem je důležité povědět, že po svatbě nenastane ráj. Nenašla jsem to, o čem jsem snila.“

Chtěl jsem citovat poněkud delší úryvek z výpovědi jedné manželky, protože dost výstižně vykresluje běžnou reakci jednoho nebo druhého z manželů několik měsíců či let po svatbě, avšak musím dodat, abych byl objektivní, že někdy slyším i více potěšující slova: „Vdávala jsem se a myslela jsem si, že je to dobře, ale je to daleko lepší!“ Nebo: „Vdávala jsem se a nekoukala jsem dopředu a nelituju toho…“

Dokonalé manželství neexistuje

Je však třeba mít dobře v povědomí známou věc: dokonalé manželství neexistuje. Aniž bychom souhlasili se starým francouzským příslovím, které říká, že „všichni spokojení manželé trvají na talíři naplněném po okraj“ nebo že „jídelní stůl pomalu ubíjí“, je třeba dobře vědět, že lidská láska je vždycky poněkud klamná – je „nedodrženým slibem“ (Paul Claudel).

Lidské srdce neřekne nikdy: „Dost!“ Láska slibuje splynutí, ale manželé zůstávají dva – se stěnou svých rozdílností. Slibuje také sdílení, dialog, ale je tu váha každodennosti. Slibuje úplnou pohotovost druhého, ale druhý je svobodná bytost, která náleží v první řadě sobě. Slibuje poznání milované bytosti, ale ten druhý zůstává tajemstvím, jehož vnitřní svět patří Bohu. Slibuje štěstí, ale jsou nemoci, pokles touhy. Říká „navždy“, ale nad manžely visí Damoklův meč smrti. Ten druhý nepochybně trochu zklame: „Není dřevo bez suku, není žena bez chyby,“ říká jedno španělské přísloví. Je možné dodat: „Není manžel bez chyby, ani ten sousedčin.“

Důvody této nespokojenosti jsou různé: perfekcionismus, který klade laťku příliš vysoko; mýtus „plnosti“, který předpokládá, že druhý uspokojí všechny naše potřeby; mýtus splynutí, kdy oba sní o nádherné jednotě bez konfliktů, jako tomu bylo ve vztahu k matce v dětství; idealizace zamilovaných, kteří jsou omámeni láskou…

Skutečnost, že představy zaujímají velký prostor v manželských plánech, vysvětluje deziluzi v životě manželských párů. Ačkoli se oba považují ze realisty a rozumné, mají vždycky tajnou naději, že budou tvořit pár ne „jako všichni ostatní“, ale jednotný „skrz naskrz“ a proti všemu, aby se vyhnuli opotřebování časem.

Stát se dospělým znamená vypořádat se s nedokonalostí

Abychom mohli čelit této nevyhnutelné nespokojenosti, je nejprve třeba přestat se jí divit. Součástí lidské přirozenosti je nedokonalost. Je to pravdou ve všech oblastech a ani láska tomuto omezení lidské bytosti neunikne. Přijmout se s omezením a přijmout omezení druhého znamená opustit sny dospívání. Stát se dospělým znamená vypořádat se s nedokonalostí, pochopit, že pravá dokonalost, pravá velikost spočívá právě ve způsobu prožívání šedi každodennosti – odchod do práce, naplnění ledničky nebo úklid bytu. „Manželský pár se formuje svými chybami, mániemi, rubem a lícem látky, z níž je utkán, hezkým a ošklivým, čistým a špinavým.“ (J. Marroncle)

Důležité je také uniknout před některými touhami, jako je snění, jak by mohlo být všechno jinak někde jinde, „kde by nám pšenka lépe kvetla“, kdyby…, chránit se srovnávání („Jo, kdybych měla manžela, jako je tvůj, chodila bych na přednášky do farního společenství.“), vyhnout se zastírání všeho pozitivního a krásného ve svém životě a také nerezignovat.

Zásadní je dávat smysl této nedokonalosti, aby bylo možné zachytit to pozitivní a užitečné. To se může stát motorem života pohánějícím dopředu ke zlepšování. To nás může vytrhovat z monotónnosti: „Kdyby byl dokonalý, bylo by to nudné,“ říkala jedna manželka.

Pokud nedokonalost přijmeme, umožní nám to brát druhého, jaký je, chápat, že nemůže být neskutečným kouzelným princem, a vědět, že takový, jaký je, „stojí přesto zato“.