Stres

Dialog se stresem

z knihy Pracovat i žít , vydal(o): Karmelitánské nakladatelsví

Mladý vedoucí oddělení se dostává do stresu. Jeho oddělení nedokáže plnit kvóty výkonu závazné pro celou firmu. Šéf ho postaví před hotovou věc: musí se postarat o to, aby v příštím roce očekávaného výkonu dosáhli. Kromě toho musí ušetřit pět procent dosavadních nákladů. Je jeho věc, jak to provede.

Šéf stavební firmy si dělá starosti kvůli špatnému vývoji v celém resortu stavebnictví. Ceny padají pod bod mrazu. Aby dokázal udržet konkurenceschopnost, je pod tlakem, že bude muset přinutit své zaměstnance k vyššímu výkonu. Potřebuje zakázky, protože jinak by neměl na výplaty. Často už ani nedokáže usnout, protože si neví rady, jak firmu dál řídit a jak ji zachránit.

Jak se mají oba řídící pracovníci vyrovnat s tlakem, který na ně zvenčí působí? Mnozí jej vnímají jako důvod přetížení. To se hlásí o slovo především nespavostí. Buď se nebožák budí hrůzou noční můry, nebo nedokáže vůbec usnout a přemítá o tom, co by se dalo dělat. Tak jako tak ale na nic nepřijde. Tlak je jednoduše příliš velký.

Vedoucí oddělení z našeho prvního příkladu nehodlá své podřízené vystavovat stejnému tlaku, jakému sám čelí ze strany šéfa, protože si uvědomuje, že spolupracovníky nedokáže donekonečna motivovat k vyšším výkonům. Dobře ví, že přestane být oblíbený, bude-li je neustále nutit. Jednoho krásného dne narazí na patřičný protitlak svého osazenstva. Dostává se do napětí mezi dvěma póly. Nedokáže splnit očekávání všech.
Staviteli z druhého příkladu se zase příčí odevzdat lajdáckou práci nebo si přijít na své peníze pomocí nekalého triku. Ať se rozhodne udělat cokoli, nenalézá východisko, jak se vyprostit z potíží.

Přesto existují možnosti, jak se vypořádat se stresem: především nemá smysl jej popírat. Prostě je tady a je to skutečnost. Nepomůže zavírat před ním oči. Je zapotřebí se mu postavit. Zachovejme si však vnitřní odstup od požadavků, které jsou na nás kladeny a které máme sami klást na druhé. Jsme to my, kdo rozhoduje, nakolik je třeba očekávání shora splnit a kde bude lépe trochu je relativizovat.
Stres nelze přesouvat na druhé v poměru jedna ku jedné. Mnohem lepší je zamyslet se nad tím, jak dosáhnout vyššího výkonu jinou cestou. Vůbec přitom nemusí jít o zvyšování stávajícího tlaku. K dosažení většího úspěchu je často třeba jen trochu víc fantazie a kreativity. Dokážou-li růst výsledné statistiky i bez přesčasových hodin a bez propouštění, odrazí se to žádoucím způsobem i na spolupracovnících a podřízených. V takovém případě nás úspěch začne bavit. Zmizí pocit utlačování a vykořisťování.

Existují jedinci, kterým už práce sama přijde zatěžko. Snaží se ji totiž odvést zcela perfektně. Jejich předsevzetím je bezpodmínečně splnit veškerá očekávání. Nepracují z vlastní potřeby. Při všem, co dělají, jsou fixováni na druhé a na jejich očekávání, případně na vlastní vysoké nároky. To prozrazuje vnitřní nejistotu a skutečnost, že dotyčný odmítá sám sebe. Nepovažuje se za dost dobrého takový, jaký je. Snaží se ze svého těla i duše „vyždímat“ něco, co tam vůbec není.

Správnou odpovědí na zmíněnou situaci je snaha objevit vlastní správnou míru a ptát se sám sebe: Proč jsem se vlastně dostal do stresu? Je třeba začít vést se svým stresem dialog. Ten objasní mnohé v naší duši, například nedostatek sebedůvěry, strach, že nejsem dost dobrý, očekávání rodičů. Jakmile totiž vlastnímu stresu porozumíme, dokážeme jej relativizovat. Sám o sobě tím sice nezmizí, ale přestane nás tak nesnesitelně tížit.

Stres nás může povzbudit k větší kreativitě. V tom případě působí jako pozitivní výzva. Dokáže-li na něj člověk reagovat sportovně, může překvapivě objevit nová řešení. Jakmile se však začne vznášet jako Damoklův meč, ochromuje a vyvolává strach. Spolupracovníci bývají v takovém prostředí častěji nemocní. Kdo je fixován na tlak a klade si jako absolutní hodnotu očekávání, cítí se využíván a přetěžován. Jeho pracovní motivace v dlouhodobé perspektivě klesá. Často ho ohrožuje pocit bezmoci a bezradnosti. Zvýšený tlak může být kontraproduktivní. Nevede už ke zvyšování výkonu, ale naopak k jeho trvalému snižování.

Má-li být člověk schopen přiznat a relativizovat vzniklý stres, potřebuje k tomu pořádnou dávku odvahy. Například si musí přiznat, že požadovaných hodnot nelze prostě v tomto oddělení dosáhnout dosavadními prostředky – alespoň ne hned.
Následně je důležité odmítnout požadavky shora a nedat se vehnat do stresu. Jenže v tomto bodě se mnozí bojí odporovat, protože by je to mohlo stát místo.
V příběhu cizoložné ženy, kterou farizeové přivlečou před Ježíše, nám Pán ukazuje, jak s podobným stresem zacházet. Ať by souhlasil s trestem nebo s jejím osvobozením, vždycky by prohrál. Podobně se cítí i mnozí vedoucí pracovníci. Lhostejno, co podniknou, prohrají buď směrem nahoru, nebo směrem dolů. Přijdou o práci, nebo ztratí oblibu u svých podřízených. Co si počít? Ježíš se jednoduše ponoří do sebe. Skloní se a píše do písku. Dalo by se říct: oddává se brainstormingu. Jenže právě proto, že se zahloubá, vynoří se v něm najednou kreativní řešení. Vzpřímí se a vmete farizeům do tváře větu, kterou si nikdo netroufne zpochybnit: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ (Jan 8,7). V podobných situacích se podle Ježíšova vzoru musíme vymanit ze stresu a sestoupit v nitru na hlubší úroveň. Zde se setkáváme se zdrojem kreativní síly v nás. Odtud může občas vyplynout řešení, se kterým jsme – pod tlakem shora i zdola – vůbec nepočítali.

Jiným problémem je skutečnost, že nás stres pronásleduje i v soukromém životě. Dobrou metodou proti tomu je vytváření zdravých rituálů. Ty totiž jedny dveře otvírají a jiné zavírají. Slouží přitom jako uzdravující přestávka. Vytvářejí totiž volný prostor a nedotknutelný čas, který patří jenom mně. Nepřipustím, aby jej ovládly pracovní problémy.

Například ráno si mohu vědomě dopřát čas k meditaci. Nebo si jdu zaběhat, a stres, který mě v práci čeká, mi proto nemůže diktovat od samého počátku dne. Dokážu se soustředit sám na sebe. Po práci mi může krátká meditace pomoci vydechnout a setřást ze sebe pracovní starosti. Zbavím se tak sklíčenosti a dokážu se vrátit domů srovnaný. Rituálem se dostávám do kontaktu sám se sebou. Zabydluji se u sebe doma, jsem v souladu sám se sebou. Čím víc jsem u sebe a vnímám sám sebe, tím menší vliv vnějšího stresu připustím. Uvědomuji-li si díky denním rituálům svůj vnitřní prostor, dokážu trvale čelit tlaku, který mě očekává v zaměstnání – a navíc si zachovám sportovního ducha. Stres mě přestává ovládat a dokážu jej zpracovávat zcela osobním způsobem.