Strach z nadcházející zimy

z knihy Beze strachu , vydal(o): Návrat domů

Ve vaší kanceláři sedí mistr ve hře Monopoly. Je to takový Michael Phelps nebo Pelé stolních her. Tráví celé dny ničením konkurence, sbíráním domů, kupováním železnic a vyděláváním fiktivních peněz. Podobným způsobem sbíral Šalomoun manželky. Nikdy nejde do vězení, vždycky mine „Start“ a zabydluje se na těch nejlepších adresách. Kdyby index Fortune 500 započítával i miliardáře ze hry Monopoly, byl by tento chlápek úspěšnější než Warren Buffett. Nikdo nemá víc peněz než on.

A chce, abyste mu je pomohl investovat. Jste koneckonců finanční poradce. Hovoříte jazykem akcií a anuit, máte spoustu zkušeností s dividendami, podílovými fondy i obligacemi. Nicméně na jeho žádost nejste ani při všech svých zkušenostech připraven. Teď tento chlapík sedí ve vaší kanceláři, obklopen pytli růžových bankovek a malých plastových domečků. Investovat zisky z Monopolů?

„Mám 314 kartiček Park Place, 244 kartiček Boardwalk a tolik železnic, že bych mohl jezdit kolem světa jako vlákno na špulce.“ Myslí to ten člověk vážně? Snažíte se zůstat zdvořilý. „Zdá se, že jste si v Monopolech vydělal slušné jmění.“

Muž zkříží ruce na prsou a usměje se. „To máte pravdu. A teď čekám, že je nějak zhodnotíte. Co se mě týče, přišla chvíle, abych si začal užívat. Ať si teď udělá monopol na Monopoly někdo jiný.“

Vrhnete znovu pohled na jeho hromádky legračních bankovek a plastových hotýlků a opustíte slušný tón. „Člověče, vy jste blázen. Ty vaše penízky nemají žádnou hodnotu. Za vaši hotovost si nic nekoupíte. Mimo hru jsou vaše bankovky bezcenné. Je mi líto, že vám to musím takhle říct, ale udělal jste bláhovou chybu. Jste úplný hlupák.“

Pravda občas bolí. Říct pravdu ale znamená být v dobré společnosti – s Bohem:

Pak jim [Ježíš] pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘

Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘

Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘

Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem“ (L 12,16–21).

Tenhle bohatý statkář byl podle všeho slušný chlap. Bystrý natolik, aby dokázal vytvořit zisk, a dostatečně chytrý, aby si užíval prosperity. Nevíme nic o tom, že by svého majetku nabyl nečestně. Žádná zmínka o vykořisťování či zpronevěře. Využil svého obdarování a dosáhl úspěchu. Spokojený se svým úspěchem se rozhodl, že bude dbát na poučení z bajky o mravenci a cvrčkovi.

Možná to znáte: Cvrček se divil, proč se mravenec v létě tak dře. „Proč místo té dřiny nezajdeš na kus řeči?“ Mravenec vysvětloval: „Pomáhám shromáždit potravu na zimu. Radím ti, dělej to taky tak.“ Cvrček ale raději cvrkal, než by pracoval. Zatímco mravenec se chystal na zimu, cvrček si hrál. Když pak přišla zima s ostrým větrem a holými poli, mravenec okusoval zrníčka, zatímco cvrček stál na ulici s lepenkovým nápisem: „Přijmu jakoukoli práci. Hned se do ní pustím.“

Boháč z Ježíšova příběhu nechtěl být v roli cvrčka. Kuchyňské vývařovny nebo poukázky na jídlo – to nebylo nic pro něj. Ani my nic takového nechceme. Tento úspěšný statkář je nám blízký. Popravdě řečeno, rádi bychom se z jeho úspěchu poučili. Nenapsal nějakou knihu s názvem Větší stodoly na stáří? Nepořádá semináře na téma „Dvanáct kroků, jak se zajistit proti recesi“? Není tento budovatel stodol vzorem odpovědného plánování? Ježíš mu však nasazuje na hlavu šaškovský klobouk. Kde ten člověk udělal chybu? Ježíš na tuto otázku odpovídá třemi rozvitými větami, u nichž bychom si měli všímat především toho, co (nebo spíše kdo) je jejich podmětem. Přečtěte si hlavní část podobenství a všimněte si, co je v srdci onoho investora:

„Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘“ (vv. 18–19).

Tento bohatý muž bydlel v domě o jediné místnosti, jež byla ovšem plná zrcadel. Ať pohlédl na sever či na jih, na východ či na západ, viděl vždy jen jediného člověka: sebe. Já. Můj. Mé. Mně. Sobě. Moje. Má. Ne oni. Ne tobě. Jen mně. Dokonce i když mluvil v druhé osobě, mluvil k sobě samotnému. „Máš velké zásoby.“ „Buď veselé mysli.“

A tak byl veselé mysli. Nashromáždil tolik zásob, že si mohl v klidu užívat. Přestěhoval se do Miami Beach a koupil si pětipokojový mezonetový byt nedaleko Rotary klubu. Nechal vyložit stěhovací vozy, otevřel si účty v bance, vytáhl plavky a skočil do bazénu. Škoda, že si nevšiml, že není napuštěný. O beton si prorazil lebku a probudil se v Boží přítomnosti. A na Boha jeho bankovní portfolio neudělalo žádný dojem. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (v. 20).

Tento bohatý blázen se obrátil na nesprávného člověka („Řekl si…“) a položil mu nesprávnou otázku („Co udělám?“). Chyba nebyla v tom, že plánoval. Chyba byla v tom, že ze svých plánů vypustil Boha. Ježíš nekritizuje jeho blahobyt – kritizuje jeho namyšlenost. Nekritizuje to, že si kladl osobní cíle; kritizuje to, že při nich nepočítal s Bohem. Kdyby se svými penězi zašel za tím pravým (za Bohem) a položil mu správnou otázku („Co chceš, abych činil?“), vypadalo by všechno jinak. Hromadění bohatství je populární způsob, jak se bránit strachu. Bojíme se, že přijdeme o práci, o zdravotní péči nebo o důchody, a proto hromadíme majetek. Domníváme se, že čím více toho budeme mít, tím větší bezpečí si zajistíme. Stejná nejistota motivovala i stavitele babylonské věže. Národy, které se po potopě rozšířily na zemi, se rozhodly vytvořit kruhovou vozovou hradbu. „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi“ (Gn 11,4).

Vnímáte strach, který je za těmito slovy? Ti lidé se báli, že budou rozptýleni a izolováni jeden od druhého. Místo, aby se obrátili k Bohu, obrátili se k materialismu. Shromažďovali a vršili. Sbírali a budovali. Zprávy o jejich úsilí proniknou do nebes a budou udržovat nepřátele v uctivé vzdálenosti. Mottem města Babylon bylo: „Čím víc toho nashromáždíte, tím větší bude vaše bezpečí.“ A tak tedy shromažďovali. Shromažďovali kameny a maltu a cihly a podílové listy a obligace a spořicí účty. Shromažďovali penzijní fondy a akcie a nemovitosti. A postavili věž tak vysokou, že je bolel krk, když pohlédli na její vrcholek.

Když pak slavnostně přestřihli pásku, volali: „Jsme v bezpečí!“
„Ne, nejste,“ opravil je Bůh. A budovatelé Babylona si navzájem přestali rozumět. Z jednoho jazyka města se stala změť jazyků. Bylo to jako Organizace spojených národů, ovšem bez tlumočníků. Nepřichází Bůh dnes se stejnou korekcí? Zavádíme daně z bankovních transakcí, schováváme se za nejrůznější bankovní produkty. Důvěřujeme dividendám a akciím do té míry, že výroční zprávy o hospodaření určují naši náladu. Pak ale přijdou uragány krizí a recesí a zmatek začíná nanovo.

Během pádu ekonomiky v říjnu roku 2008 hrozil jistý muž ve Stamfordu ve státě Connecticut, že vyhodí banku do povětří. Přišel o 500 000 dolarů ze svého dvoumilionového portfolia a chystal se jít do banky s pistolí a postřílet třeba i nevinné lidi. Což by mu taková střelba pomohla nahradit jeho ztrátu? Ale strach nikdy neoplýval logikou.

Kdyby Bůh neexistoval, byla by důvěra v hmotné statky jedinou vhodnou reakcí na nejistou budoucnost. Ale Bůh existuje. A tento Bůh si nepřeje, aby jeho děti důvěřovaly penězům. Na bláznovství bohatého muže zareagoval řadou výzev na téma „nestrachujte se“. „Nemějte starost o život…, neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím“ (vv. 22 a 29).

Nenásledujte tedy bohatého křupana, který měl sice hodně dolarů, ale duchovně byl chudák. Raději dbejte slov „nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (v. 32). Pouze na tomto místě nás Ježíš nazývá „malým stádcem“. Tuto pastýřskou starost v něm probudilo povídání o našem zabezpečení.

Kdysi jsem byl s jednou pastýřkou na projížďce na koni. Bylo to ve Walesu, v Černých horách. V zelených údolích jsme viděli ovce – připadaly mi z dálky jako kvítky bavlny. Pak jsme narazili na ovci, která se dostala do šlamastyky. Uvázla ve výmolu cesty a nedokázala se z něj vyhrabat.

Když ji pastýřka uviděla, sesedla z koně, podívala se na mě a usmála se. „Nejsou to zrovna nejinteligentnější tvorové.“ Ovečku vytáhla a ta spokojeně odběhla.

Ani my nejsme nejinteligentnější tvorové. Máme ale pastýře, který nás vždy znovu postaví na nohy. Podobně jako dobrý pastýř nás nenechá odejít, aniž by nás oděl a nakrmil. „Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb“ (Ž 37,25). Není to milá připomínka? Když banky zabírají nesplacené domy nebo když přijdeme o penzi, potřebujeme pastýře. A v Kristu ho máme. Jemu se „zalíbilo dát nám království“.

Pro Boží stvoření je typické dávání. Od první stránky Písma se nám Bůh zjevuje jako filantropický Stvořitel. Tvoří vše ve velikém množství – hvězdy, rostliny, ptáky, zvířata. Každý dar přichází ve značné kvantitě a k tomu v mnoha variantách. Bůh stvořil Adama a Evu, začlenil je do „liturgie hojnosti“2 a řekl, aby ve stejném duchu pokračovali: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28).

Skrblík svět nestvořil – Bůh ano.

Žalm 104 oslavuje toto štědré stvoření třiadvaceti verši, v nichž jsou vypočítávána různá požehnání: nebesa a země, vody a potoky, stromy, ptáci, kozy, víno, olej, chléb, lidé i lvi. Bůh je autorem „nespočetných živočichů maličkých i velkých“, kteří všichni „s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm“ (vv. 25 a 27).

A Bůh skutečně dává. Dávání je jeho silnou stránkou. Bůh je velký zaopatřovatel. Pramen veškerého požehnání. Je nesmírně štědrý a naprosto spolehlivý. Písmo nám mnohokrát opakuje tutéž zvěst: Celá země patří Bohu. A Bůh se o ni o celou dělí. Věřte jemu, nikoli majetku!

Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní, a tak ať si střádají dobrý základ pro budoucnost, aby obdrželi pravý život (1Tm 6,17–19).

Jste „bohatí v tomto věku“? Pokud máte dostatek peněz a vzdělání, abyste mohli číst tuto knihu, pak jistě jste. Téměř polovina světa – více než tři miliardy lidí – musí denně vystačit s méně než dvěma a půl dolary. Pokud je váš příjem vyšší, jste bohatí a vaše zámožnost vyžaduje, abyste byli obzvláště bdělí.

„Chudoba někdy na lidi těžce doléhá,“ napsal Thomas Carlyle, „leč na jednoho člověka, který ustojí prosperitu, připadá stovka lidí, kteří ustojí chudobu.“ Hojnost majetku má sklon zastínit nám Boha, byť se třeba ani o žádné oslnivé bohatství nejedná. A dá se celkem odhadnout, že cesta ven z chudoby může být spojená s cestou směrem k pýše. Chudý člověk se modlí a pracuje; Bůh ho vyslýchá a žehná mu. Pokorný muž zbohatne a na Boha zapomene. Z člověka věrného a chudého se stane člověk pyšný a bohatý. Jak to Bůh řekl skrze Ozeáše: „Měli pastvy dosytosti. Nasytili se a jejich srdce zpyšnělo, zapomněli na mě“ (Oz 13,6). Na pyšného a bohatého člověka ale dolehne Boží soud. Je z toho cesta ven? Může člověk přežít prosperitu?

Ať nejsou pyšní… Nezačněte si ani na okamžik myslet, že jste si své bohatství zasloužili. V této věci hovoří Písmo jasně. Vaše akcie, vaše hotovost, vaše úspory? Ty nepatří vám.

Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, země a všechno, co je na ní (Dt 10,14).

Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé (1Pa 29,11).

Mé je stříbro, mé je zlato, je výrok Hospodina zástupů (Ag 2,8).

Právě toto bohatému bláznovi z Ježíšova podobenství nedocházelo. A právě tomu rozuměla moudrá žena, které si Ježíš povšiml v chrámu. „Přišla také jedna chudá vdova a do pokladny vhodila dvě drobné mince. Ježíš si zavolal své učedníky a řekl jim: ‚Poslyšte, ta chudá vdova vlastně dala víc než boháči. Ti dávali jen přebytky, bez kterých se snadno obejdou, ale ta žena dala všechno, co měla na živobytí‘“ (Mk 12,42–44 SNC).

Tato milá žena měla už jen pár posledních mincí, ale místo aby si za ně nakoupila chléb, vrátila je Bohu. Přední osobnosti z Wall Street by ji jistě nabádaly, aby své dávání omezila. Finanční poradci by aplaudovali investiční strategii budovatele stodol a varovali by před štědrostí oné chudé ženy. Ježíš ale jednal přesně naopak. Za hrdinu finančního správcovství prohlásil ženu, která dala veškerý svůj majetek do sbírky.

Nevkládejte svou „důvěru v nejisté bohatství“. Jiný překlad uvádí: „Důtklivě varuj všechny majetné, aby si na nejistém majetku nezakládali“ (1Tm 6,17 SNC). Peníze jsou nejistým základem. Hospodářství Spojených států prošlo mezi lety 1948 a 2001 celkem desetkrát recesí. Pokles ekonomiky trval v průměru deset měsíců a vždy znamenal ztrátu v miliardách dolarů. Zhruba každých pět let ekonomika pustí k vodě svoje ctitele a začíná znovu. Jak byste se tvářili na muže, který by takto zacházel se ženami? Jak byste označili muže, který by během padesáti let vystřídal devět manželek?

A jaké slovo byste použili pro manželku číslo deset? Jedno vám navrhnu: Blázen. Ti, kdo doufají v peníze, jsou bláhoví. Koledují si o to, aby je někdo podvedl a aby skončili v neštěstí. Skrblíci mají vždycky blízko k bídě.

Tomu dobře rozuměl Bob Russell. Líčí tento pozoruhodný příběh:

Před několika lety se naše rodina rozhodla, že si zahrajeme Monopoly. Byl jsem první na tahu. V prvním kole jsem se zastavil na Illinois Avenue a pak na Park Place. Obě tyto ulice jsem koupil. Pak jsem získal ještě Indiana Avenue a Boardwalk. Jen ať někdo skočí na má políčka – bude to jeho konec. Koupil jsem všechny čtyři železnice. Stavěl jsem domy i hotely; nemohl jsem potlačit úsměv. Měl jsem spoustu peněz. Ostatní počítali své ubohoučké dolarové bankovky, zatímco já měl stovky a tisíce!

Někdy kolem jedné hodiny v noci všichni zbankrotovali a já jsem zvítězil! Vstali od stolu, ale nikdo mi nepogratuloval. Všichni šli spát. „Počkejte!“ řekl jsem. „Někdo tu hru musí uklidit!“ Odpověděli: „To bude tvá odměna za vítězství. Dobrou noc!“

A tak jsem tam osaměl. Najednou mi došlo, že všechny ty mé hotely, ulice a peníze jsou mi k ničemu. Teď jsem je musel všechny uložit zpátky do krabice. Krabici jsem zavřel a uklidil zpátky na poličku. Pak jsem šel nahoru do ložnice a vlezl do studené postele. Manželka mi neřekla: „Víš, jsem na tebe pyšná. Jsi skvělý investor. Nikdy se ti nedokážeme vyrovnat. Jsi Pan Monopoly.“ Dala mi pouze letmý polibek a otočila se ke mně zády.

Na Bobově příběhu se mi líbí, že se choval jako nenažraný magnát pouze ve hře. V mnoha případech ale lidé podobně chybují i v životě. Jen se neboj, bohatne‑li někdo a množí‑li slávu svého domu; zemře, nic nevezme s sebou, jeho sláva za ním nesestoupí. I když zaživa si dobrořečil: ‚Chválí tě, že sis to zařídil tak dobře‘, musí se přidat k pokolení svých otců, kteří nikdy nezahlédnou světlo. Člověk, byť byl ve cti, nemusí mít rozum, podobá se zvířatům, jež zajdou (Ž 49,17–20).

Bohu patří vše a on nám vše dává k užívání. Pro nás, malé stádce, je dobrým pastýřem. Věřte jemu, nikoli majetku! Přesuňte se od strachu z nouze k útěše Božího zaopatření. Méně schraňování, více rozdávání. „Bohatí v dobrých skutcích, štědří a dobročinní.“

A především vytěsněte strach z nadcházející zimy vírou v živého Boha. Vždyť vlastně nejde o nic víc než o peníze ze hry Monopoly. Když hra skončí, všechny se vrátí do krabice.