Odvrať mě od cesty lži. (Ž 119,29) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Max Lucado

Proč se bojíme?

z knihy Beze strachu , vydal(o): Návrat domů

Přicházejí zprávy o propouštění, recesi v ekonomice, napětí na Blízkém východě, změnách ve vládě, pádu cen nemovitostí, globálním oteplování, teroristech z Al-káidy, kteří prchli z vězení. Nějaký šílený diktátor sbírá nukleární hlavice, podobně jako jiní sbírají vzácná vína. Prasečí chřipka právě překročila hranice. Mor naší doby, terorismus, začíná slovem teror. Televizní zprávy přinášejí informace, jimž by mohlo předcházet varování: „Pozor! Na tyto zprávy by bylo nejlépe se dívat z podzemního krytu na Islandu.“

Bojíme se, že nás někdo zažaluje, že skončíme poslední, že zkrachujeme; bojíme se mateřského znaménka na zádech, nového chlapce ze sousedství, tikání hodin, které nám připomínají, že máme blíže ke hrobu. Vymýšlíme složité investiční plány, komplikované zabezpečovací systémy, dáváme více pravomocí armádě, avšak více než jakákoli předchozí generace jsme závislí na drogách, které nám mají vylepšit náladu. A co víc: „Průměrné dítě je dnes bojácnější, než byli v padesátých letech psychiatričtí pacienti.“

 Zdá se, že strach si pronajal na sto let sousední budovu a otevřel si v ní provozovnu. Je přerostlý a hrubý a v našem srdci nehodlá sdílet  prostor se štěstím. Štěstí tedy ustoupí a vytratí se. Cožpak může člověk být současně ustrašený a šťastný? Cožpak může jasně myslet, a přitom mít strach? Mít důvěru – a strach? Být milosrdný – a vystrašený? Kdepak. Strach je grázl na chodbě školy: drzý a hlučný. Strach sice nadělá hodně hluku a zabere spoustu prostoru, ale nepřináší nic dobrého.

Strach nikdy nenapsal symfonii nebo báseň, nikdy nevyjednal mírovou smlouvu, nikdy nevyléčil nemoc. Nikdy nezbavil rodinu chudoby nebo společnost předsudků. Strach nikdy nezachránil manželství nebo firmu. Něco takového dokáže odvaha. Něco takového dokáže víra. Něco takového dokáží lidé, kteří se odmítají řídit svou bázlivostí a poddat se jí. Ale strach? Ten nás leda tak zažene do vězení a zamkne nás tam.

Nebylo by skvělé z něj vyjít?

Přestavte si, jaký by byl váš život, kdybyste nikdy nezakusili tíseň. Co kdyby vaší reakcí na hrozby byla vždy víra, a nikoli strach? Jaké by to bylo, kdybyste mohli nad svým srdcem podržet magnet na strach a on by z něj vytáhl i tu poslední šponu hrůzy, nejistoty a pochybností? Co by ve vašem srdci zůstalo? Představte si den – třeba jen jediný den – prožitý beze strachu z neúspěchu, z odmítnutí, z průšvihů. Dokážete si představit život beze strachu? Tato možnost se skrývá za Ježíšovou otázkou.

„Proč se bojíte?“ ptá se Ježíš (Mt 8,26).

Začervenáme se a přemýšlíme o tom, zda myslí svou otázku vážně. Možná si z nás utahuje. Možná nás škádlí. Třeba vtipkuje. Je to, jako by se jeden plavec ptal druhého: „Proč jsi mokrý?“ Ale Ježíš se nesměje. Je smrtelně vážný. A smrtelně vážní jsou i muži, jimž tuto otázku klade. Jejich večerní vyjížďku proměnila bouře v děsivý zážitek. Jeden z nich na tuto plavbu vzpomíná takto: „Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách“ (Mt 8,23–24).

Taková jsou Matoušova slova. Dobře si vzpomínal jak na poryvy bouře, tak na kymácející se loď. Slova volil velmi uvážlivě. Nebylo jedno, jakých slov použil. Vytáhl z knihovny svůj řecký slovník a hledal slovo, které by vyjádřilo, jak se vlny převalily přes příď. Pominul výrazy jako jarní deštík, bouřková přeháňka, průtrž mračen nebo liják. Tato slova se nehodila pro to, co oné noci zakusil a viděl: Země duněla a pobřeží viděl jen roztřeseně. Nebyl to jen vítr a vlny. Prstem si ukazoval v seznamu synonym, až se zastavil u slova, které se hodilo. „Ano, to je ono.“ Seismos – zemětřesení, bouřlivá erupce moře i oblohy. „Velký seismos zachvátil jezero.“

Tento výraz pronikl i do našeho slovníku. Seismolog studuje zemětřesení a seismograf je měří. Matouš spolu s ostatními členy nedávno utvořené posádky pociťoval seismos, který jím otřásl do hloubi celé jeho bytosti. Tohoto slova použil už jen dvakrát: Když se otřásla země při Ježíšově smrti na Golgotě (Mt 27,51–54) a pak když se zatřásl hřbitov při Ježíšově vzkříšení (28,2). Utišená bouře tedy náleží do trilogie Ježíšových velkých otřesů: Ježíš porazil hřích na kříži, Ježíš porazil smrt u hrobu a Ježíš utišil bouři na moři.

Náhlý strach. Víme, že strach přišel náhle – protože bouře přišla náhle. Některé překlady uvádějí: „Náhle se strhla veliká bouře.“ Ne všechny bouře přicházejí náhle. Farmáři v prériích si toho, že se formují bouřkové mraky, všimnou hodiny před počátkem deště. Tato bouře však vyskočila jako lev z vysoké trávy. V jednom okamžiku učedníci míchají karty, aby si zahráli žolíky, a v druhém již polykají vodní tříšť z Galilejského jezera.

Petr a Jan, ostřílení lodníci, se snaží skasat plachtu. Matouš, ostřílený suchozemec, se snaží nevyzvracet snídani. Tento výběrčí daní s bouří opravdu nepočítal. Vnímáte jeho překvapení, když propojí své dvě věty? „Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. A hle, na moři se strhla veliká bouře“ (Mt 8,23–24).

Nečekali byste, že druhá věta bude poněkud veselejší? Že poslušnost bude mít příjemnější následky? „Ježíš vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. Najednou se na nebi rozklenula obrovská duha, přeletělo nad nimi hejno holubů v nádherné formaci a stožár jejich lodi se odrážel v čisté vodě jezera.“ Copak Kristovy následovníky nečeká život plný příjemného putování Karibikem na výletní lodi? Kdepak – tento příběh nám vysílá nepříliš populární upozornění, že nalodit se s Ježíšem může znamenat namočit se s Ježíšem. Učedníci mohou očekávat drsné moře a prudký vítr. „Ve světě máte soužení“ (J 16,33). Není tam: „mohli byste mít“ nebo něco podobného.

Kristovi následovníci mohou dostat malárii, zažít smrt vlastních dětí, či bojovat s návykovými látkami. To vše má za následek, že také bojují se strachem. Od ostatních nás neodlišuje to, že nás nepotkávají bouře, nýbrž ten, kterého v bouři nacházíme: klidný Kristus.

„Ježíš pak spal“ (Mt 8,24b).

Pěkný výjev, že? Učedníci strachy křičí, Ježíš spí. Hrom burácí, Ježíš spí jako pařez. Není to jen krátký šlofík – Ježíš spí spánkem hlubokým. Dokázali byste v takové situaci usnout? Dokázali byste si dát šlofíka na horské dráze? Nebo na projížďce strašidelným hradem? Či na rockovém koncertu? Ježíš spí, ač kolem řádí kombinace všech těchto tří věcí! Markovo evangelium doplňuje dvě zajímavé podrobnosti: „[Ježíš] spal na zádi na podušce“ (Mk 4,38). Na zádi, na podušce. Proč na zádi? A kde se vzala ta poduška?

V prvním století používali rybáři těžké vlečné sítě. Přechovávali je v nástavci na zádi. Spát na zádi tedy muselo být velmi nepohodlné. Bylo tam málo místa a člověk nebyl nijak chráněn. Nicméně nástavec na sítě pod zádí poskytoval jak prostor, tak ochranu. Byla to jediná uzavřená a chráněná část lodi. Kristus, poněkud znaven hektickým dnem, si tam vlezl, aby se trochu prospal.

Hlavu si položil ne na heboučký péřový polštář, ale na kožený pytel s pískem. Byla to zátěž lodi. Rybáři ve Středozemním moři ji používají dodnes. Takový pytel váží asi padesát kilogramů a ještě pořád se používá, aby zatížil a tím stabilizoval loď. Odtáhl si Ježíš tento pytel na záď, aby se na něm mohl vyspat, nebo spal tak tvrdě, že ho někdo na tento pytel položil? Netušíme. Jedno však víme s jistotou: Ježíš se rozhodl, že se vyspí. Neupadl do spánku proti své vůli. Dobře věděl, že přijde bouře, ale rozhodl se, že si udělá siestu. Zalezl tedy do rohu, položil hlavu na polštář a odebral se do říše snů.

Jeho spánek učedníky zneklidňuje. Matouš a Marek zaznamenávají jejich reakce: jde o tři řecká slova, jež se vydrala z přiškrcených hrdel, a o jednu otázku.

Ta slova jsou: „Pane! Zachraň! Zahyneme!“ (Mt 8,25).
A otázka: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Mk 4,38).

Neptají se po Ježíšově moci: „Dokázal bys tu bouři utišit?“ Neptají se ani po jeho poznání: „Víš o tom, že zuří bouře?“ Neptají se ani na jeho schopnosti: „Máš nějaké zkušenosti s bouřemi?“ Zpochybňují spíše Ježíšův charakter: „Tobě je to jedno?“

Je to důsledkem strachu. Strach nabourává naši důvěru v Boží dobrotu. Začínáme pochybovat, zda je v nebi opravdu láska. Pokud může Bůh spát během našich bouří, pokud má oči zavřené, když se naše vlastní zorničky rozšiřují strachem, pokud dopouští bouře, když vstoupíme na jeho loď… Můžeme mu pak věřit, že mu na nás záleží? Strach přináší celou řadu pochybností a tyto pochybnosti probouzejí hněv.  Nás samotné strach mění ve fanatiky bezpečí. „Udělej něco s tou bouří!“ To je nevyslovený požadavek za otázkou učedníků. „Dej to do pořádku, nebo… nebo… nebo…!“ Strach je v podstatě poznání, že situaci neovládáme. Když se s námi život nemazlí, snažíme se urvat si alespoň jeho část, kterou bychom mohli ovládat: naši zdravou stravu, pořádek v domě, loketní opěrku v letadle nebo – v mnoha případech – lidi. Čím jsme nejistější, tím jsme podlejší. Vrčíme a ceníme tesáky. Proč? Protože jsme zlí? Částečně ano. Ale také proto, že si připadáme zahnaní do kouta.

Martin Niemöller to dokládá na jednom hodně výrazném příkladu. Byl to německý pastor, který se hrdinsky postavil proti Adolfu Hitlerovi. Poprvé se s tímto diktátorem setkal v roce 1933. Stál vzadu v sále a poslouchal. Když se ho později manželka ptala, jaké to bylo, řekl: „Zjistil jsem, že pan Hitler je velice vystrašený člověk.“ Strach pouští z řetězu tyrana, který v nás vězí.

Taky nás připravuje o paměť. Učedníci měli dobré důvody Ježíši důvěřovat. Vždyť už ho viděli „uzdravovat každou nemoc a každou chorobu v lidu“ (Mt 4,23). Byli svědky, jak pouhým dotekem uzdravil malomocného a pouhým slovem služebníka (Mt 8,3.13). Petr viděl, jak se uzdravila jeho tchyně (Mt 8,14–15). Viděli, jak démoni prchají jako netopýři z jeskyně. „… vyhnal duchy svým slovem a všechny nemocné uzdravil“ (Mt 8,16).

Neměl by tedy v oné situaci někdo připomenout, co vše Ježíš udělal, nebo shrnout jeho životopis? Pamatují si vůbec, co všechno vykonal? Možná ne. Strach působí jakousi duchovní amnézii. Otupuje naše vzpomínky na zázraky. Působí, že zapomínáme, co Ježíš udělal a jak je Bůh dobrý.

Strach je hrozný pocit. Vysává z duše život. Schoulíme se do klubíčka. Veškerá naše spokojenost se vytratí. Jsme jako opuštěné stodoly, naklánějící se v poryvech větru. Byla to místa, kde lidé jedli, kde se jim dařilo, kde bylo teplo. Ale už je to pryč. Když naše životy ovládá strach, naším bohem se stává bezpečí. A když se naším bohem stane bezpečí, uctíváme život, který je prost rizika. Dokáže milovník bezpečí vykonat něco velikého? Může člověk, odmítající riskovat, vykonat šlechetný skutek? Pro Boha? Pro jiné? Nikoli. Lidé plní strachu nedokážou hluboce milovat. Láska je riskantní. Bázliví nedokážou dávat chudým. Dobročinnost nemá žádnou záruku návratnosti. Bázliví nedokážou divoce snít. Co kdyby se jejich sny zadrhly a spadly z oblohy? Uctíváme‑li  bezpečí, zbavujeme se velikosti. Není divu, že Ježíš tolik bojuje proti strachu.

Příkaz, který od něj zaznívá nejčastěji, je z rodiny „neboj se“. V evangeliích je celkem sto dvacet pět příkazů, jež vyslovuje sám Kristus. Jednadvacet z nich nás vyzývá, abychom „se nebáli“, „nestrachovali se“, „vzmužili se“ nebo „byli dobré mysli“. Druhý nejčastější příkaz – milovat Boha a svého bližního – se objevuje pouze osmkrát. Pokud kvantita o něčem vypovídá, pak je zřejmé, že Ježíš bere náš strach velmi vážně. Výrok, který pronesl častěji než kterýkoli jiný, zní: neboj se. Sourozenci se často usmívají nad nejčastějším příkazem svých rodičů. A někdy si na něj stěžují. Pamatují si, jak maminka pořád opakovala: „Vrať se domů včas“ nebo „Uklidil sis pokoj?“ I otec měl své oblíbené pokyny. „Nedej se!“ „Buď pilný!“ A tak si říkám, zda si učedníci někdy povídali o tom, co jim Kristus říkal nejčastěji. Pokud ano, pak jistě řekli: „Pořád nás vyzýval, abychom byli odvážní.“

Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců (Mt 10,31).

Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy (Mt 9,2).

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe (Mt 6,25).

Neboj se, jen věř a tvá dcera bude zachráněna (L 8,50).

Vzchopte se, já jsem to, nebojte se! (Mt 14,27).

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28).

Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království (L 12,32).

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. … opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já (J 14,1.3).

Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! (J 14,27).

Proč jste tak vylekaní? Proč jste na pochybách? (L 24,38 B21).

Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali (Mt 24,6).

Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se“ (Mt 17,7).

 

Ježíš nechce, abyste žili v neustálém strachu. Nechcete to ani vy. Nikdy jste nevyslovili následující věty:

Mé fobie mi dodávají životní šťávu. Kdybych nebyl hypochondr, byl bych mizerný otec.

Díky Bohu za můj pesimismus! Od chvíle, kdy jsem ztratil naději, jsem se stal lepším člověkem.

Lékař mi říká, že pokud si nezačnu dělat starosti, přijdu o ­zdraví.

 

Poznali jsme, že za strach tvrdě platíme.

Ježíš klade dobrou otázku. Zvedne hlavu z polštáře, postaví se na zádi čelem k bouři a zeptá se: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ (Mt 8,26)

Aby bylo jasno: strach plní správnou funkci. Je jako kanárek v dole – varuje nás před možným nebezpečím. Trocha strachu uchrání dítě, aby se nepustilo přes rušnou ulici, a dospělého, aby nevykouřil celý balíček cigaret. Strach je správná reakce na hořící dům či vrčícího psa. Strach sám o sobě není hřích. Může ale k hříchu vést.

Léčíme‑li strach výbuchy vzteku, alkoholem, trucováním, zbytečným hladověním nebo nemístnou panovačností, vylučujeme Boha z řešení našeho problému a problém pouze prohlubujeme. Zaujímáme pozici strachu a dovolujeme úzkosti, aby ovládala a řídila náš život. Starosti nás připravují o radost. Hrůza v nás působí otupělost. Opakované návaly nejistoty nás ochromují a paralyzují. Hysterie není od Boha. „Bůh nám nedal ducha bázlivosti“ (2Tm 1,7).

Strach může naplňovat náš svět, nemusí ale naplňovat naše srdce. Vždycky nám bude ťukat na dveře. Nezvěte ho ale na večeři – a za  žádnou cenu mu nenabízejte přístřeší. Posilněme svá srdce vybranými příklady Ježíšových výzev „neboj se“. Kristovo zaslíbení a tvrzení této knihy zní: Zítra se můžeme bát méně, než se bojíme dnes.

Když mi bylo šest, dovolil mi táta zůstat vzhůru a dívat se s ostatními členy rodiny na film Vlkodlak. Měl pak hodně příležitostí tohoto svého rozhodnutí litovat. Film ve mně zanechal přesvědčení, že onen muž, který se mění ve vlka, každou noc prochází naším doupětem a hledá svou oblíbenou pochoutku: rudovlasého a pihatého prvňáčka. Tento strach mi působil značné problémy. Když jsem měl projít ze svého pokoje do kuchyně, musel jsem minout jeho drápy a tesáky, a do toho se mi vůbec nechtělo. Několikrát jsem raději zamířil do tátovy ložnice a tátu jsem probudil. Podobně jako Ježíš na loďce, i táta uprostřed bouře tvrdě spal. Jak může v takové chvíli někdo klidně spát?

Otec otevřel své ospalé oko a zeptal se: „Čeho se bojíš?“ Připomněl jsem mu tu příšeru. „Ach jo, ten vlkodlak,“ zabručel otec. Pak vylezl z postele, vyzbrojil se nadlidskou odvahou, provedl mě údolím stínu smrti a nalil mi sklenici mléka. Hleděl jsem na něj s úctou a s údivem: „Co je to za člověka?“

Nedívá se Bůh na bouře v našem životě podobně, jako se můj otec díval na můj strach z vlkodlaka? „Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho“ (Mt 8,26).

Velkou bouři řeší Ježíš velkým utišením. Moře se utiší a náhle připomíná zamrzlé jezero. A učedníci si říkají: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ (Mt 8,27).

Ano, kdo to jen je? 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Max Lucado, Beze strachu,
vydalo nakladatelství Návrat domů. Zveřejněno se svolením. Redakčně upraveno.

Autor: Max Lucado

Související texty k tématu:

Neboj se!

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Papež František se setkal se zástupci dospělé větve italského skautingu

Papež František se setkal se zástupci dospělé větve italského skautingu
(15. 4. 2024) Papež František přijal zástupce italského katolické skautského hnutí dospělých (MASCI) při  příležitosti 70.…

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery

(13. 4. 2024) 13. dubna 1950 přepadla komunistická bezpečnosti v rámci "akce K" mužské kláštery na území celého…

Podpořte jedinečné poutní místo Lomec

Podpořte jedinečné poutní místo Lomec
(10. 4. 2024) Malé a jedinečné poutní místo Lomec se nachází u jihočeských Vodňan uprostřed lesa. Jde o poutní dům, kde je možné…

Slavný americký seriál The Chosen konečně i v češtině

Slavný americký seriál The Chosen konečně i v češtině
(4. 4. 2024) Slavný americký seriál The Chosen o životě Ježíše Krista na TV NOE.

Jan Pavel II. († 2.4.2005) byl pro komunisty jasný nepřítel / audio k poslechu

Jan Pavel II. († 2.4.2005) byl pro komunisty jasný nepřítel / audio k poslechu
(2. 4. 2024) Ranou pro komunistický blok byl rok 1978, kdy byl zvolen nový papež a stal se jím polský kardinál Karol Wojtyla. Jeho…