Slůvka askeze se není třeba bát

Sebezapírání není cílem samo o sobě

Postní úvahy používají slova "askeze". Nemějme strach z tohoto cizího výrazu. Není určen pouze pro přítmí mnišského kláštera. Česky bychom mohli říci: cvičení, úsilí o mravní dokonalost, vyváženost. A to se dozajista týká každého z nás. K onomu "cvičení" však nepřistupujeme se slepými náboji. Právě naopak. Pravý půst vyhrocuje situaci "naostro". Zaznamenané "ztráty" jsou skutečné, nikoli pro potěchu oka. Postní útok decimuje rozličné pěchoty zla, včetně "čistého" svědomí. Pokání způsobí, že vnitřní hlas je o poznání citlivější vůči pravdě (nikoli zdání).

Je-li tvor zahleděn jen do svého pojetí života, staví-li se pouze na svou stranu, hájí-li toliko svou přirozenost - kde se pak v něm nalezne kouteček pro křesťanství? V tolika životních okamžicích je potřebné říkat ne: sobě, svým sklonům, a nabízet se k dispozici Bohu. Tomu se také říká "sebezápor". Člověk se zříká sám sebe. Ne díky tomu, že se již má plné zuby, avšak z lásky k Všemohoucímu. Sebezapírání není samo o sobě cílem ani ideálem. Týrání lidí rozhodně není včleněno do programu křesťanské věrouky. Proč připouštíme nesení kříže? Protože toužíme jít v Kristových šlépějích. Církevní otcové hovoří o "následování Krista". Jestliže se stavím záporně k celé plejádě svých požadavků, pak jedině jako prostředek "na cestě". Záleží opravdu jen na nás, zda-li spatřujeme základnu svého života v sobě, či v Bohu. Písmo vybízí: "Mějte oči upřeny na Ježíše."