Rozloučení a útěcha (Jan 14,18-20)

Vzkříšení a nanebevstoupení

z knihy Tajemství velikonoční radosti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

6. neděle velikonoční

V šestém velikonočním týdnu se slaví svátek Kristova nanebevstoupení. Každý den se čte evangelium z Ježíšova loučení. Pán utěšuje své učedníky, že je nenechá osamocené, ani když půjde na smrt nebo, jak to chápe liturgie, až vstoupí na nebesa: "Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám" (Jan 14,18). I když jde nyní k Otci, nezanechá nás jako sirotky. Není už sice s námi, jako byl s učedníky, hmatatelný, slyšitelný, viditelný, ale je s námi jiným způsobem. Potřebujeme však oči víry, abychom rozeznali jeho přítomnost v nás a u nás: "Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás" (Jan 14,19n). Svět je slepý a Vzkříšeného nevidí, věřící však ano. Pozná jej podle toho, že žije - a to je pro mne důležitým kriteriem pro zkušenost Boha. Tam, kde žiji a kde ve mně rozkvétá život, tam vidím Vzkříšeného, a tak zakouším Boha. Vzkříšeného poznáváme v pohybu svého života, který povstává ze strnulosti, který rozkvétá z prázdnoty.

V životě, který i v nás zvítězil nad smrtí, poznáme, že Kristus je v Otci, my že jsme v Kristu a Kristus v nás. To je poselství útěchy, které nám zanechal Pán Ježíš při svém rozloučení. Nyní už nepůjde vedle nás, nýbrž bude v nás a my budeme v něm. Nanebevstoupení vytváří novou blízkost Krista k nám. Nemůžeme sice Krista navenek vidět a slyšet, ale je v nás samých, stal se naším nejniternějším základem. Tam ho můžeme plně slyšet v tichých impulsech našeho srdce. Uvidíme ho, když nahlédneme do svého nitra a v jádru své duše budeme vnímat hluboký vnitřní mír. Evagrius Ponticus, nejvýznamnější řeholní spisovatel 4. století, nazývá tento vnitřní prostor v nás, ve kterém v nás bydlí sám Kristus: "expozice míru". Nevidíme Krista v jeho vnější podobě, ale vidíme ho očima víry jako pokoj, jako souzvuk s námi samými, jako jednotné bytí. Tento pokoj je viditelný. Poznáme ho podle vyzařování z nějakého člověka, podle harmonie jeho pohybů, podle záře jeho obličeje, podle souladu jeho slov s jeho bytostí.

Ježíš chápe, proč jsou učedníci plni smutku, ale zaslíbil nám, že se náš zármutek promění v radost. Srovnává nás se ženou, která se obává porodu. "Ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme" (Jan 16,21n). Když jde Ježíš ve své smrti a ve svém nanebevstoupení k Otci, nastává i u nás a s námi zrození. Jsme rovněž zrozeni jako noví lidé. Jak tomu máme rozumět? Odkládáme svou starou identitu, v níž jsme se definovali podle světa, podle úspěchu a neúspěchu, podle uznání a přízně. Nyní je naše existence určena Kristovou přítomností v nás. V Kristu je v nás pravá radost, radost, kterou nám již nikdo nemůže vzít. Kristus se ztotožňoval nejen s láskou, ale i s radostí (srov. Jan 15,10n). V něm se setkáváme s pravou láskou a s pravou radostí, které jsou připraveny v jádru naší duše, ale dost často bez kontaktu s naším vědomím.

Ježíšovo rozloučení s učedníky by Ti chtělo připomenout mnohá loučení v Tvém životě. Musel ses rozloučit se svým dětstvím, mládím, s obdobím úspěchu, kdy jsi byl ve středu pozornosti, kdy jsi byl plný síly. Musel ses rozloučit s milými lidmi, s místy, kde jsi rád žil. Každé rozloučení zároveň bolí, ale je i šancí na něco nového. Přemýšlej, s čím by ses dnes měl rozloučit. Co bys chtěl nechat za sebou, aby v Tobě rozkvetl nový život? Když jdeš na procházku, představ si, jak s každým krokem za sebou zanecháváš lidi, místa, zvyky, zranění, zklamání, abys vědomě vstoupil do nové oblasti. Můžeš se rozloučit, protože víš o útěše, že nejdeš sám, nýbrž že Vzkříšený jde s Tebou a že je v Tobě.